Moře kolem Rujány nedává své bohatství zadarmo
Předpokládám, že každý z vás už měl někdy na talíři, ať už pečenou, uzenou nebo konzervovanou, rybu z Baltu. Napadlo vás ale někdy, jakou námahu obnáší takovou tresku, sledě nebo platýse "vyrvat" moři? Pro odpověď jsme se vydali na lov spolu s rybáři na Rujáně.
Jsou tři hodiny ráno a vyplouváme z přístavu Gager na jihovýchodním cípu Rujány na lov. S kapitánem Thomasem a rybářem Heikem se vydáváme na malý lov, který nás zavede na malou stranu ostrova a za zhruba pět až šest hodin bychom se měli vrátit zpátky.
"V práci nám pomáhá echolot, který měří hloubku pod kýlem a taky ukazuje přítomnost ryb. Dále pak radar, který je důležitý hlavně v mlze, no a taky GPS navigace pracující na stejném principu jako ve vašem autě. Pak je tu ještě vysílačka, telefon, kompas," popisuje mi vybavení miniaturní kabiny rybářského kutru Thomas Koldevitz.
Stát se rybářem byl jeho dětský sen, přestože tohle zatraceně tvrdé povolání nemělo v jeho rodině žádnou tradici. Ještě za totality se rybářem ve městě Sassnitz vyučil a od roku 1994 mu patří tahle loď nesoucí hrdý název Seeadler, Orel mořský.
"V téhle době lovíme prakticky jen takzvanou flundru, tedy platýse malého. Na jaře se loví sledi a pak začíná sezóna kambaly. Poté přijde řada na platýse velkého a až se znovu ochladí, tak začínáme lovit tresku," přiblížil kapitán.
Moře zůstává zatím relativně klidné a rybářská bárka zatím není vůbec cítit rybinou, čehož jsme se já a můj žaludek přeci jenom trochu obávali.
Situace rujánských rybářů je v současné době více než složitá. Dala by se přirovnat k potížím producentů mléka. V přístavu Gager ještě před několika lety kotvila asi dvacítka rybářských lodí. Teď jich na moře vyplouvá jen šest.
Thomas dostává od družstva, jehož je členem, průměrnou výkupní cenu 16 centů za kilogram nalovených ryb. Asi si dokážete představit jeho pocity, když vidí, jak se v Berlíně jeho treska prodává za tři, čtyři nebo i pět eur za kilogram.
"Heiko teď musí vytáhnout sítě a já musím řídit loď," vysvětluje mi další proceduru Thomas. "Máme na lodi hydraulický zvedák s kladkou. Napřed dostaneme na palubu bójky, které označují, kde máme sítě, pak přijde na řadu kotva, která bójku drží, a nakonec samotné sítě."
"Dneska je to nějaké slabší," volá na nás mezitím z přídě Heiko. "No, ale trocha naděje ještě zbývá," konstatuje Heiko, zatímco já se kochám kolosálním platýsem, který v síti uvízl."
"Celkem máme ve vodě dvanáct sítí. Jedna je dlouhá asi tak 50 metrů. Sítě se musejí čas od času opravovat, když přijde silná bouře nebo když při vyprošťování ryby poškodíte tady tu horní šňůru," zasvěcoval mě do lovu Heiko.
Ten vyndává platýse ze sítí. Ono to vypadá strašně jednoduše, protože je léty už vytrénovaný, ale člověk na to musí mít pořádný grif, protože ryby jsou do sítě pořádně zamotané.
"Musíš si dát pozor hlavně na osten, co má platýs tady na straně. Není dobré se o něj píchnout, i když má člověk rukavice. Pak musíš rybě uvolnit hlavu a posléze ji vytáhneš z oka sítě," říká Heiko, zatímco Thomas se už ohání různými noži a dokonce i nůžkami.
"Musíme ryby očistit a vyvrhnout; lidé je většinou chtějí i stažené, aby je mohli rovnou začít připravovat. Někteří přicházejí na 9. hodinu přímo do přístavu a čekají, až připlujeme," vysvětlil Thomas.
"Na uříznutí hlavy používám nůž, protože proříznout záhlaví není vůbec lehké. Na odstraňování ploutví jsou zase mnohem šikovnější nůžky, jde to s nimi rychleji," popisuje Thomas techniku, ze které by se asi ochráncům zvířat protočily panenky.
Zbytky ryb házejí Thomas s Heikem rovnou přes palubu, což je taky důvod, proč nás neustále doprovází početné hejno racků. Přistáním zpátky v Gageru pracovní den ještě zdaleka nekončí. Je třeba úlovek zčásti rovnou prodat, zčásti odvézt, umýt důkladně palubu a připravit sítě na zítřek. Rybáři na Rujáně prostě žvýkají tvrdý chleba.
