Neslané muzeum krále francouzských kuchařů
V našich knihkupectvím můžete najít objemnou knihu, která se jmenuje Moje francouzská kuchyně. Napsal ji Auguste Escoffier, který je považován za krále francouzských kuchařů. V knize shromáždil recepty tvořící páteř francouzské gastronomie.
Ještě před dvěma týdny jsem vůbec netušil, že se Auguste Escoffier narodil na Azurovém pobřeží a že má ve svém rodném domě dokonce muzeum. Do té doby jsem neslyšel ani o vesničce Villeneuve-Loubet, kterou najdete jen kousek od Cagnes sur Mer, kde žil Renoir.
Ale jednou jsem si takhle prohlížel reklamní časopis o všech možných akcích, které nabízí Azurové pobřeží v létě, a všiml si unikátní výstavy "Ženy za plotnou", která probíhala právě v rodném domě známého kuchaře.
Vesnička Villeneuve-Loubet leží více ve vnitrozemí, a přestože pořád ještě není příliš vzdálená od moře, působí teď v létě jako vylidněná. Když jsem pak podle cedulí směřoval k muzeu a domku Augusta Escoffiera, nepotkal jsem ani jednoho turistu. Došel jsem k domečku a všude panoval takový klid, že jsem si myslel, že je snad zavřeno.
"Je to opravdu dům, kde se Escoffier narodil a kde strávil dětství. Stálá expozice, kterou si tu můžete prohlédnout, je věnována jeho životu i kuchyni obecně," vysvětluje mi hned u vchodu Julie Duronová a potvrzuje, že ve druhém patře je opravdu expozice věnována ženám v kuchyni.
Zamířím tedy nejprve tam. Z ryze profesních důvodů. Doufám, že tam najdu alespoň jednoho člověka, který mi může sdělit své dojmy. Měl jsem štěstí, narazil jsem na párek z Norska. Hned na ně vystartuji s otázkou, proč je žen ve špičkové gastronomii tak málo.
"Ženy vaří pořád, je to součást jejich života, zatímco muži mají čas na kreativitu," říká paní a její muž přizvukuje: "Muži v tom vidí umělecký rozměr a mají na to čas. Žena vaří proto, aby uživila rodinu."
Děkuji oběma Norům za jejich pohled, dodatečně jim blahopřeji k tomu, že se norský šéfkuchař stal letošním vítězem prestižní soutěže Alaina Ducasse v Lyonu, a pádím si prohlédnout celé muzeum pěkně od podlahy.
Auguste Escoffier sice pochází z jihu, ve třinácti letech nastoupil v Nice do učení do restaurace svého strýce, potom žil postupně v Paříži, Lucernu a Monte Carlu, ale světový věhlas získal hlavně v Londýně, kde až do roku 1921 vedl kuchyni luxusního hotelu Carlton.
Jeho život je dokumentován klasickým stylem. Ve vitrínách najdeme jeho dopisy, recepty, fotografie, občas je někde naaranžován stůl s talíři a příbory. Expozice je to dost statická a ne příliš atraktivní. Zajímavé jsou snad jen různá menu ze slavných restaurací v posledním patře.
Už rozumím tomu, že se sem tolik lidí nehrne. Naštěstí ale dal ještě jeden člověk muzeu přednost před mořem, a to chlapík z Lyonu, který si pozorně pročítá recepty.
"Můžeme tady vidět celou historii francouzské gastronomie i všechno, co si představíme pod pojmem francouzská kuchyně. Co se samotného Escoffiera týče, je to jméno, které je ve Francii dost známé. Ale tady se o něm dozvíte pochopitelně daleko více. Stejně tak o gastronomii doby, v níž žil," říká gurmán, vytáhne z kapsy papír a tužku a dokonce si začíná některé recepty opisovat.
Připadá mi to poněkud paradoxní. Francouzská kuchyně je tak rafinovaná, pestrá, rozmanitá, ale muzeum, které o jejích základech vypráví, je jednoduché, smutné, jako by bylo tak nějak předvařené.
"Lidé, kteří sem přijdou, se zajímají o jeho kuchyni a také gastronomii obecně. Jsou to fanoušci Escoffiera," říká Julie a pak dodává větu, které moc nevěřím: je to jediné muzeum podobného typu ve Francii. Chce se mi dodat naštěstí. Ale pak mě napadá: potřebuje mít vlastně dobrá gastronomie muzeum?
