Když Grónsko, tak kajak
Řekne-li se Grónsko, symbolů, které se s tímto vzdáleným ostrovem pojí, se vám asi nevybaví mnoho. Mezi těmi prvními však zřejmě bude symbol snad ze všech nejgrónštější: kajak. Jde o překvapivě důmyslný vynález, který už odedávna pomáhá grónským lovcům při lovu i při dopravě. Moderní doba jej sice poněkud zastínila motorovými čluny, ale i tak jsou kajaky na největším ostrově světa stále populární.
Představa o Grónsku jako o koutu světa plném lovců v kajacích, kteří pádlují kolem pobřeží, hází harpunami a metají takzvané eskymácké obraty, je dnes už velmi zastaralá. O její naivitě vás přesvědčí hned první návštěva prakticky kteréhokoliv grónského přístavu.
Motorovými čluny se to tu jen hemží, protože moderní technika učinila lov na moři efektivnější i bezpečnější. Nicméně ani tak neztratil kajak v grónské kultuře své významné postavení. A právě dnešní doba, charakterizovaná cestou Grónska k nezávislosti na někdejší koloniální mocnosti Dánsku, jej činí coby symbol vazby na staré inuitské tradice atraktivním i pro nejmladší generace Gróňanů.
Centrem mladých nadšenců je kajakářský klub v bývalém Koloniálním přístavu v Nuuku. Prestižní tu není jen ovládnout umění jízdy na kajaku, ale i schopnost dokázat vlastní kajak postavit. Plast coby nejmodernější stavební materiál je přitom odmítán a dřevěné konstrukce jsou namísto toho potahovány naimpregnovaným plátnem.
Ještě tradičnější materiál - tulení kůže - se tu oproti tomu k potahování už nepoužívá, třebaže právě tyto kůže kdysi nejlépe vyhovovaly potřebám inuitských lovců, kteří chtěli být na hladině pokud možno neslyšitelní.
"Kajak je tradičním člunem, který k nám do Grónska dorazil z Aljašky a z Kanady a který tu k lovu používali jen inuitští lovci," říká Hans Lange z Grónského národního muzea a vysvětluje, že Vikingové, kteří do Grónska přišli z opačné strany než Inuité, tedy z východu, lovili na plavidlech zcela odlišných.
Hans Lange také upozorňuje na rozdíl mezi kajakem a dalším tradičním grónským plavidlem umiakem, větší a širší kanoí, jež byla rovněž vyráběna ze dřeva a tuleních kůží. Při své délce v rozmezí od pěti do devíti metrů sloužila nikoli jednomu či dvěma, ale více lovcům zároveň.
"Kajak se používal hlavně k lovu tuleňů, zatímco umiak k lovu velryb. Velryby byly velké, takže i loď musela být větší," dodává.
Archeologické nálezy svědčí o tom, že kajak se používá už nejméně 4 000 let. Třebaže termín kajak v jazyce Inuitů znamenal mužův nebo lovcův člun, muži museli při výrobě kajaků spolupracovat se ženami, které jim obšívaly kostry kajaků kůžemi a šily i velmi důležité teplé oděvy, bez nichž by lovci na moři nikdy nemohli vydržet.
Tvar a konstrukce kajaku se v Grónsku lišily v závislosti na osobě lovce i místu a podmínkách používání. Kajaky byly proto doslova šité na míru lovcům i prostředí a lidé si kajaky mezi sebou nepůjčovali, protože těžiště každého plavidla bylo uzpůsobeno jinak.
Přitom je zajímavé, že inuitští lovci byli navzdory častému pobytu na moři špatnými plavci. V nebezpečných ledových vodách kolem Grónska měli totiž minimum příležitostí k tomu, jak se plavání naučit.
Čím víc se o kajaku v Grónsku dozvídám, tím víc obdivuji schopnost jeho dávných uživatelů přizpůsobit se tvrdým severským podmínkám. Už před více než sto lety označil známý norský polárník Fritjof Nansen kajak za "bezpochyby nejlepší plavidlo pro jednotlivce, které existuje". A na jeho slovech je určitě hodně pravdy i nyní.
