Pro své modlitby si otec Paísios vybral starobylý monastýr
Pod řeckým Olympem, na kterém kdysi dávno žili podle bájí antičtí bohové, se v hlubokém údolí krčí malý monastýr. O samotě v něm žije otec Paísius, přijímá poutníky z blízkého i širokého okolí.
Od pobřeží Egejského moře se zdvihají majestátní olympské hory. Stoupám už několik hodin, středomořské horko střídá mírnější podnebí, údolí se ztrácí ve stínu listnatých stromů.
Stoupám do nadmořské výšky 900 metrů. Touhle nebo možná jinou cestou šel v polovině 16. století i mnich Dionýsos. Co je však jisté, že přesně na tomto místě založil monastýr. Přímo pod nosem antických bohů - pod nosem Dia a jeho manželky Héry a všech dalších Olympanů.
To mi přijde poněkud troufalé. Jenže na druhou stranu, tenkrát se antickým bohům stejně už nikdo neklaněl. Je to malý monastýr. Z velké části v troskách.
"V roce 1943 ho Němci vyhodili do povětří. Údajně se v něm skrývali řečtí partyzáni. Těžko říct, jestli to byla pravda. Jisté je, že spolu s monastýrem zničili také svaté ikony," uvedl otec Paísios.
Sedí na ochozu kamenného domku, má dlouhý plnovous, oblečený je do temně hnědého hábitu, který má v pase svázaný tlustým provazem. Každý rok se opraví malý kus starobylého monastýru. Ovšem i po šedesáti letech je stále co opravovat.
"Je tu pěkně. Je tady klid, ticho. Práci máme. Modlíme se a je tady i kostel," říká mi z lešení Jurij. Je z Moldávie, stejně jako Silan, který s ním dozdívá boční stěnu kostela. "Páter nás sem pozval. Předtím jsme osm let pracovali na Svaté hoře. Na řeckém Athosu." Prý se s páterem už znají, tvrdí Jurij. Na stavbě boží, jak říkají, pracují jen za stravu a střechu nad hlavou.
S otcem Paísiem vcházíme do kostela. Ukazuje mi kopie svatých ikon. "V létě sem chodí hodně lidí. Hodně poutníků. Ale také turisté. Mají to tu rádi a rádi se sem vracejí. Ovšem s říjnem přichází osamělý čas. Nikdo tady není," popisuje.
Do údolí padne sníh, dělníci odejdou. I otec Paísios se vydá do kláštera u nedalekého města Litochora. Aby se zase na jaře vrátil do olympských strání. A co že tady dělá od jara do podzimu? "Ráno sloužím bohoslužbu. Pak jsem v kuchyni a vařím pro dělníky. Odpoledne přijde čas modliteb a společného rozjímání. A v noci se opět modlím."
Píše se v knihách, že řečtí bohové - asi tak dva tisíce metrů nad námi na vrcholcích Olympu - náruživě holdovali hostinám a zábavě. Co by si asi tak o otci Paísiovi pomysleli. Odvážím se tvrdit jen to, že by mu určitě nezáviděli.
