Výlet do tureckého středověku
O tom, že dnešní západoevropské děti na vlastní oči neviděli krávu a myslí si, že je fialová, a že vůbec netuší, jaký původ má sýr, a mléko podle nich teče z kohoutku, se psalo mnohokrát. Vydáme se za rodinou, kde k podobným mylným úsudkům děti dojít nemohou. Přípravu a výrobu většiny potravin nejen sledují na vlastní oči, ale osobně se na ní podílejí.
Jsou místa, kde by se člověk raději ani nechtěl narodit. Vesnice Ocakli na severovýchodě Turecka na hranicích s Arménií k nim patří. Pár roztroušených domků, nad kterými se vznáší odér z vysychajícího dobytčího trusu sloužícího v zimě jako topivo. Zato v tuto chvíli si topit rozhodně nemusíme. Rtuť teploměru ukazuje přes 40 stupňů.
Za vesnicí leží Ani - bývalé sídlo arménských králů, které bylo ve své době údajně stejně známé jako Bagdád nebo Konstantinopol. Místo, které je nepříliš vzdálené bájné hoře Ararat.
Ještě před pár lety bylo možné navštívit tyto unikátní historické památky jen se speciálním povolením. Teď sem už turisté občas cestu najdou. Je jich ale málo, takže turistický ruch život ve vesnici Ocakli zatím nijak nepoznamenal.
Turecko s Arménií rozděluje víc než jen místní říční údolí. Žádné vzájemné kontakty neexistují. Lidé jsou odkázáni na to, co vypěstují a odchovají. Míříme do jednoho z místních domků z nepálených cihel. Je stejně nevzhledný jako ty okolo. Zapřádáme hovor s hlavou rodiny. Tak jako většina místních vypadá mnohem starší než ve skutečnosti. Tvrdý život se vepsal do jeho tváře.
"Chovám kozy z Kavkazu. V zimě jsou vždy březí. Z jejich mléka děláme speciální sýr se solí. Ještě na jaře je čerstvý," pochvaluje si hospodář. Dcera nám ho přináší ochutnat.
To už ale se svolením hospodáře míříme za jeho ženou. Tak jako každý den dopoledne právě peče chleba. V místnosti připomínající spíše chlév stojí uprostřed kruhová pec. Teplota může být snad kolem 70 stupňů. Během chvilky jsem skrz naskrz propocená. Ženě nad ohněm horko nevadí. Naopak, proti žáru pece ji chrání několik vrstev oblečení.
Příprava není nijak složitá. Z mouky a horké vody se zadělá na těsto, které se nechá vykynout. Pak se může začít péct. Hospodyně topí už zmíněnými sušenými bobky, kterým se tu říká tezek. Z těsta se dělají placky, které se pak lepí na hliněné stěny uvnitř kruhové pece.
Samozřejmě, že někdy se chleba spálí nebo odlepí a spadne do ohně. Ale spíše výjimečně. Z každého pohybu je vidět, že tato vesničanka už upekla podobných placek stovky. "Peču skoro každý den, rodina chce čerstvý chléb," říká mi, aniž by se zvedla od práce.
Pravda, jídlo v Turecku se bez chleba neobejde. Co kraj, to jiný druh. Turista se nejčastěji setká s tradičním bílým chlebem připomínajícím naši veku. Ale právě placky pečené nad otevřeným ohništěm bývají velmi chutné. Ovšem představa, že denně trávím hodiny zavřená v takové výhni, je nepředstavitelná.
Místní nemají jinou možnost. Zdejší končiny patří i v Turecku k nejchudším. Zašlá sláva těchto krajů a civilizací je v nenávratnu. Bohatá města zmizela a zůstal venkov, kde se žije a hospodaří jako před tisíci lety.
