Hořká příchuť americké základny v grónské Thule

Loď Fram, patřící norské společnosti Hurtigruten, je jedním z mála plavidel, které své cestující, turisty se zájmem o polární oblasti, vozí až do nejsevernějších končin Grónska. Děje se tak dvakrát ročně vždy na sklonku léta. Právě připlouvá do zálivu u vesnice se známým jménem Thule a pro zvědavé pasažéry jde už nyní o jeden z vrcholů poznání zdejších končin.

Thule je známa především v souvislosti s historií studené války. Právě proto se cestující shromažďují na pravoboku a zvědavě pokukují na břeh, kde leží vojenská základna Spojených států. Jde o vůbec nejsevernější americkou vojenskou základnu na světě a vzhledem k tomu, že je stále činná, se k ní na břehu nesmíme byť jen přiblížit.

Pocit tajemnosti, ale i zmatku, v nás zvyšuje čerstvý poznatek, že základna Thule leží ve skutečnosti v místě, jež se už nejmenuje Thule, ale Dundas. Vysvětlení tohoto geografického chaosu je spojeno s okolnostmi jejího vzniku na počátku 50. let.

Ve chvílích, kdy se tu usadili američtí vojáci, byli totiž původní obyvatelé vesnice vystěhováni o 130 kilometrů severněji. A aby se v novém prostředí necítili tak cize, jméno své vesnice si odvezli s sebou. Takže tam, kde dnes na mapě najdete vesnici Thule, základna neleží. Jméno Dundas pro změnu v mapách vesměs zcela chybí.

"Základna byla vybudována v roce 1951. Za studené války Američané toto místo v případě 'velkého třesku' viděli jako polovinu cesty mezi Washingtonem a Moskvou. Všechno tu bylo postaveno za pouhopouhé 104 dny," říká podplukovník John Blĺgreen, dánský styčný důstojník pro kontakty s americkou armádou.

K severnímu pólu odtud zbývá už jen 1500 kilometrů. Zatímco za studené války tu žilo na deset tisíc lidí a dalších pět tisíc provozu základny pomáhalo zvenčí, nyní se prý stav personálu počítá už jen na několik stovek. Přesto Thule mezi Gróňany dodnes budí smíšené pocity.

Část inuitského obyvatelstva v Thule totiž dodnes považuje vystěhování ze svých původních příbytků za nucené vysídlení. Museli opustit nejen asi tři desítky svých domů, ale i dobrá loviště tuleňů a mrožů. Právní spory s Dánskem vedou už od poloviny 50. let a zažili při nich mnoho zklamání. Téměř půl století trvalo, než jim soud přiznal alespoň částečné odškodné.

Z původní bojově vybavené základny se nyní stala základna radarová. K největšímu šoku tu došlo koncem 60. let, kdy tu těsně před přistáním havaroval americký letoun B-52 se čtyřmi vodíkovými bombami a radioaktivním materiálem na palubě. Nedávno se dokonce objevily zprávy o tom, že jen tři bomby byly po nehodě nalezeny. Čtvrtá je prý ještě stále nezvěstná. Podplukovník Blĺgreen to však popírá.

"Ano, před 40 lety, v lednu roku 1968, tu skutečně došlo k nehodě letounu B-52 se čtyřmi bombami na palubě. Ale všechny byly postupně nalezeny, takže volně v přírodě tu dnes není opravdu žádná. Je to tedy jen historie, která se i s postupujícím časem zdá být stále vzrušující," řekl.

Dramatické následky likvidace havárie jsou nicméně tou vůbec nejsmutnější kapitolou zdejších končin. Z tisíce osob, které na odklízení trosek pracovaly dva měsíce, později 118 zemřelo, z toho polovina na rakovinu. Dalších více než 150 utrpělo zdravotní komplikace. Když se koncem 80. let asi 200 osob neúspěšně dovolávalo spravedlnosti žalobou proti Spojeným státům, neuspělo. Americké úřady jejich nároky zamítly a přítomnost radioaktivních látek popřely.

S lodí Fram se nám při naší přes 4 000 kilometrů dlouhé plavbě daří navštívit i novou vesnici Thule a s ní spojenou nejsevernější osadu Siorapaluk. Dostáváme se až na 79. stupeň a 20. minutu severní šířky, na samý okraj souvislého ledu. Až tam, kde plout dál po volném moři nejde. Je čas obrátit loď na jih a vydat se směrem domů.