V Provins vypustili dravce
Hodinku od Paříže najdete pozoruhodné středověké městečko. Dalo by se říci, že se tady zastavil čas. Kdyby tu někdo chtěl točit nějaký film ze středověku, nemusel by toho ani moc měnit. Dodnes jsou tu zachovány středověké hradby, v létě po nich k obveselení turistů chodí Bílá paní, ale hlavní atrakcí jsou středověké souboje a především pozoruhodná show, v jejíž hlavní roli jsou orli a sokoli.
To na pódium v Provins napochodují sokolníci v přestrojení za bojovníky, aby se děti trochu bály, jsou zahaleni od hlavy až k patě a velbloud, který tam také nechybí, dává jejich vzezření ještě tajemnější ráz. Pak následuje několik bojovných scének a poté se už objevují první dravci.
Nejprve si jen tak létají kolem a přistávají na prstu svého pána. Ten, aby byla větší švanda, s nimi napochoduje do publika. Končí to tak, že se z hradeb spouští obrovští orli, letí těsně nad hlavami diváků a přistanou deset centimetrů od vaší hlavy. Přesně tam má připraven prst jejich pán.
Děti jsou nadšeny, dospělí též. "Myslím, že kontakt mezi ptáky a lidmi je neuvěřitelný. Nedovedu si představit, jak těžká je drezúra, nebo jak se tomu říká, ale funguje to skvěle. Možná je to empatie," tvrdí jedna z návštěvnic a další návštěvník dodává: "Myslím, že se to může líbit všem, dětem i dospělým, protože je to zajímavé. Dokonce nám představení nahnalo trochu strachu."
Nakonec se nikomu nic nestalo. Jenom jsem si všiml, že jeden takový mírně připlešlý pán - já jsem to nebyl - má na hlavě jemný šrám. Od toho, jak si na jeho hlavu sedl jeden ze sokolů a pařátky mapoval terén.
Všechno to má na povel Philippe Ertel, který už tu pracuje deset let. Své zkušenosti získal zajímavým způsobem: "Naučil jsem se to na vojenském letišti ve Štrasburku. Měli tam sokoly, kteří plašili holuby a další ptáky, aby nelétali kolem a nevlétli do motoru letounu. Tam jsem se naučil, jak s nimi zacházet. Zůstal jsem na letišti sedm let po vojenské službě a pak jsem skončil tady."
Vypráví mi, že teď už je to dobré, ale v letních měsících dělají několik představení denně, protože lidí jsou tu mraky.
To už stojíme v blízkosti voliér. Ptáci nejsou v klecích, volně se procházejí - ano, toto slůvko lze v této souvislosti použít -, ale vzlétnout nemohou, protože jsou nohou na delším provázku uvázáni ke svému výběhu. Zkouším se jim trochu přiblížit. Moje přítomnost jim však není příliš po chuti.
Je jich tu několik desítek, včetně orla bělohlavého. Občas se některý ze sokolů pokusí vzlétnout, ale provázek nebo řetízek se mu hned připomene. Mnoha lidem se to nezdá příliš humánní. Dokonce jsem před jednou voliérou zaslechl hlasitou výměnu názorů o tom, jak se asi mají zvířata chovaná v zajetí.
"A jak to chcete dělat? V Pyrenejích vysadili medvědy nebo je pustili do volné přírody. Lidé po nich střílejí, že jim baští ovce," rozčiluje se jedna z návštěvnic. Napadá mě, jestli se jim tady občas nějaký dravec nesplaší, tedy ve smyslu, že se pustí za nějakým ptáčkem.
"Ne, chováme tu dravce, kteří neútočí. Samozřejmě je jejich přirozeností chytat ptáky, útočit, ale ty, které máme tady, k tomu nejsou určeni. Občas, i když je to výjimečné, se stalo, že se nějaký orel trochu zapomněl a když před něm přeletěl nějaký pták, pustil se za ním. Jako by si vzpomněl na své instinkty. Ale nebývá to často," uklidňuje mě Philippe.
Ale opatrnosti není nazbyt. "Přišli jsme sem i s naším pejskem, ale hned nás zastavili. Pejsek do hlediště prý ani náhodou. Tak jsme se vrátili zpátky bez psa," vysvětluje jeden z návštěvníků. Inu na temperament orlů asi přece jen nebude spoleh.
Zvětšit mapu: Provins
