V Lužici lákají turisty na jezero, které ovšem zatím chybí

"Bůh vytvořil Lužici, ale ďábel pod ní ukryl uhlí..." Stejně jako lužicko-srbský spisovatel Jurij Koch to vnímají obyvatelé jižního Braniborska, jejichž vesnice padly za oběť těžbě hnědého uhlí. Poté, co v 90. letech minulého století dobývání hnědého zlata prakticky skončilo, vznikla obrovská díra jak přeneseně lidská a ekonomická, tak v pravém slova smyslu díra v zemi. Nebo lépe řečeno, stovky děr.

"Je to psychologická záležitost. Lidé se tu museli přeorientovat na jiné myšlení. Všichni tady v okolí byli napojeni na hnědouhelný průmysl, který ze dne na den skončil. Museli sami sebe přesvědčit, že zatopení oblastí vodou a vytvoření umělých jezer představuje novou šanci. To bylo ze začátku hodně těžké," přiznává jeden z projektantů, Nizozemec Arjen de Wit.

"Vždyť víte, je to jako ve sportu. Jen vítěz sklidí všeobecnou pozornost a o druhého v cíli se nikdo nezajímá. Jsem první, který začal podnikat v místě, kde v budoucnu vznikne jezero. To není sci-fi, to bude za pár let realita," říká Gerold Schellstede, majitel nádherně zrekonstruovaného Seehotelu ve městečku Grossräschen.

Celé to je ale trochu absurdní a legrační, protože tenhle Jezerní hotel, k němuž vede Jezerní ulice a Jezerní most, leží u zatím neexistujícího jezera. Gigantický prostor 7000 hektarů, kde se donedávna těžilo uhlí, se vodou zcela naplní až v roce 2015.

"Tady naproti vznikne přístaviště se zázemím, v moderní němčině se tomu říká marína. Jsou tu už vysekané průchody pro budoucí schody vedoucí k vodě. Zhruba tady, kde stojíme, budou kotvit lodě," klade značné nároky na moji představivost 59letý Günther Kaliske, s nímž se courám v bezútěšné měsíční krajině, která je zatím obývaná hlavně zajíci. Právě zde stávalo městečko Bückgen, kam pan Kaliske chodil do školy. I ono muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí.

"Kdo tady vyrostl doslova a do písmene na uhlí, chodil tu do školy, vyučil se a začal pracovat v některé profesi, která přímo či nepřímo souvisela s uhlím, tak si ještě před deseti lety říkal: 'Který blázen by se sem asi tak jezdil dívat na díru v zemi?!' Pochybnosti o přeorientování se na turistický ruch byly obrovské. Chce to však vždycky nějaký vzor. Podívejte se na obří těžný most tady kousek v Lichterfeldu. Když se ho lidé rozhodli zachovat coby atrakci, všichni se jim posmívali. Teď tam mají 14 stálých pracovních míst," upozorňuje pan Kaliske na jeden z úspěšných projektů "postuhelné" turistiky.

Další úspěšnou vizionářkou je paní Karin Mietkeová, která na jezeře Partwitzer See začala provozovat široko daleko první prázdninový hausbót.

"Je to první a zatím bohužel taky jediný nájemní dům stojící na vodě. Vývoj technologie tohoto typu luxusního hausbótu totiž nejde kupředu tak rychle, jak jsme si mysleli. V budoucnu se jich ale v oblasti nově vznikajících lužických jezer má postavit celá řada. Tenhle dům je vlastně takovým experimentem. Jsou k němu připevněné sondy a ve vodě jsou zapuštěny různé kovové desky. Chceme zjistit, jak místní specifická voda působí na stavební materiál a jaký typ konstrukce by se měl použít, aby byla zajištěna dlouhověkost stavby," přiblížila.

Už teď patří v Lužici k váženým hostům čeští cykloturisté a milovníci in-linů. V blízké budoucnosti pak ještě přibudou ti, kteří mají rádi koupání nebo třeba plachtění a ocení propracovanou německou infrastrukturu.