Willem Barents - mořeplavec, co se nevrátil
Kolem severního pólu je ledový pás, který když se překoná, dá se volným mořem proplout severní cestou až do Číny a do Indie. Touto teorií se řídil nizozemský mořeplavec Willem Barents, když na konci 16. století hledal novou trasu pro obchodní lodě. Jeho objevitelské nadšení se mu stalo osudným. Z poslední výpravy do oblasti věčného ledu v roce 1596 se nevrátil. Spolu se svou posádkou však přežil polární zimu v dřevěné chatě postavené z lodních prken. Maketa úkrytu ztroskotaných polárníků stojí na dvoře muzea na ostrově Terschelling - Barentsova rodiště.
Willem Barents se narodil snad roku 1550 ve vsi Formerum na jedné z farem. Ve starých dobách, když měl hospodář několik synů, převzal po něm grunt ten nejstarší. Ostatní museli jít na moře. Jako rybáři nebo lodníci. Tak se i Willem Barents vydal do Amsterdamu a stal se námořníkem. Byl ovšem jedním z mála, kdo dokázal vypočítat polohu lodě podle hvězd. Uměl také kreslit mapy a díky jeho matematickým schopnostem byly na svou dobu velmi přesné.
"Tehdy hledali amsterdamští obchodníci kratší cestu do Indie a Číny než kolem břehů Afriky. Hledali nějaké schopné odvážlivce, kteří by se zhostili úkolu. Vybrali si proto jednoho z nejlepších. Tím byl Willem Barents," říká Gerald de Weerdt z terschelingského muzea nazvaného Dům přežití - Behouden Huys.
Na dvorku muzea totiž stojí opravdový dům, který Barentsovi a jeho námořníkům umožnil přežít arktickou zimu na ostrově Nová země, když jeho loď v roce 1596 sevřel a rozdrtil ledový krunýř oceánu. Z lodních prken a dalšího materiálu na plavidle postavili námořníci chatu. V ní jich většina přežila, než se následujícího léta vydali na dvouměsíční plavbu zpět na jih v malých šalupách.
"Tady uprostřed byl komín a pod ním ohniště," ukazoval mi Gerald de Weerdt vnitřek chaty. Zpočátku měli dost paliva. Na lodi byly zásoby sušené rašeliny a také nějaké uhlí. Pak topili dřevem ze stromů vyplavených na břeh ostrova. Při 40- nebo i 50stupňových mrazech mrzlo i uvnitř chaty, ale alespoň tam nefoukalo," řekl mi Gerald de Weerdt.
"Zima nebyla to jediné, co námořníky ohrožovalo. Často k boudě přicházeli lední medvědi. Cítili živé maso. Námořníci museli jejich útoky odrážet mušketami, když se k nim chtěli dostat střechou. Když nějakého medvěda zabili, zkoušeli jíst jeho maso, ale bylo jim po něm špatně. Používali tedy alespoň jejich kůže. Co je však opravdu udrželo při životě, byly polární lišky, které v extrémních podmínkách žily. Chytali je do pastí. Jejich maso bylo bohaté na vitamín C, a to je dlouho uchránilo od kurdějí," popisoval těžký život Barentsových druhů v ledové pustině Gerald de Weerdt.
Barentsův Dům přežití v muzeu na Terschellingu je trochu zmenšenou, ale prý věrnou kopií toho skutečného, jehož zbytky na Nové Zemi po skoro 300 letech našla norská velrybářská loď. Ze 17 členů Barentsovy poslední výpravy se jich zpět do Nizozemska vrátilo 12. Sám Barents zemřel po týdnu strastiplné cesty domů.
Zůstaly po něm zmapované Špicberky, které objevil, a také mapa ostrova Nová země. Barentsovy mapy se pak používaly několik staletí. "Barents určil polohu ostrovů Špicberky a Nová země velmi dobře. Když to porovnáme třeba s tehdejším zakreslením pobřeží Grónska, to se se skutečností rozcházelo i o tisíc kilometrů. Když jsem však porovnával Barentsovu lokalizaci jeho zmapovaných ostrovů, byla odchylka maximálně pět mil. Ve svých výpočtech byl tedy velmi přesný," chválil jeho mapy Gerald de Weerdt z terschellingského muzea.
Willemu Barentsovi, který v 16. století dokázal, že cesta do Číny ledovým mořem je slepá ulička, postavili v roce 1996 na začátku jeho rodné vesnice Formerum pomník. Barents na něm u stolku píše lodní deník. Slavnému mořeplavci však vlastně tak trochu patří i památník v terschellingském přístavu. Na navršeném kopečku tam stojí žena v plášti. V imaginárním lijáku si přitahuje okraje límce k tváři a dívá se do dálky. Je to pomník všem, kteří se z moře už nikdy nevrátili.
Zvětšit mapu: Poloha muzea Dům přežití na Terschellingu
