Cesta za prvním dervišem
Za dob osmanské říše měly dervišské řády značný vliv. Zakladatel moderního tureckého státu Mustafa Kemal Atatürk v roce 1925 všechna dervišská společenství zakázal. Nemohl tušit, jak moc budou zajímavá pro turistický průmysl. Na plakáty derviše, který se točí kolem své osy, narazíte dnes v Istanbulu na každém kroku. Většinou jde jen o umělce. Skutečné derviše lze spatřit každoročně počátkem prosince ve středotureckém městě Konya na takzvaném Festivalu Mevlany neboli slavnosti tančících dervišů.
Muži zahalení do tmavých plášťů vstupují do místnosti. Mají zavřené oči, hlavy jim zdobí kuželovité plstěné klobouky symbolizující náhrobky. Rituální tanec spojení s Bohem začíná.
"Jednou, když Celalledin Rumi, později známý jako Mevlana, procházel bazarem, zaslechl zvuk broušení zlata. Vše co měl v rukách upustil a začal tančit," vrací se k úplným počátkům ředitel Muzea Mevlany v středoturecké Konyi Naci Bakirci. Právě v týdnu výročí Mevlanovy smrti se tu pořádá velký festival, který vrcholí 17. prosince takzvanou Mevlanovou svatební nocí s Alláhem.
Sehnat lístky na toto představení je téměř nemožné. Do Konyi však míří muslimové i turisté celoročně. Myšlenky filozofa a zakladatele prvního dervišského řádu mají i dnes mezi zbožnými muslimy nadšené následovníky. I když jsou podle ředitele často v protikladu k proklamované náboženské bigotnosti.
"Mevlana varoval před okázalostí, hlásal čistou krásu, odsuzoval otroctví, obhajoval monogamii a důstojnější postavení žen v náboženském i veřejném životě," tvrdí ředitel.
Nakolik se těchto idejí drží ti, kteří se dnes chodí k hrobu Mevlany pomodlit, je otázkou. U vchodu před mauzoleem si nazouvám povlaky na boty a spolu s poutníky i turisty mířím k hrobu mystika. Někteří pronášejí úpěnlivé až naříkavé modlitby. Vedle je kruhový sál považovaný za vůbec nejkrásnější v Turecku. Tady se konal obřad tance neboli sema.
Dnes se rituální obřady pořádají na basketbalovém hřišti. Sema je protkaná symbolikou. Tanečníci po celou dobu šeptají žalmy k uctění mrtvých. Hudba značí nebeskou klenbu, tanec nebeská tělesa. "Úderem tympánu se člověk vydává do světa. Postupně poznává Boha a v závěrečné fázi dochází ke spojení s Bohem. Člověk pohlíží do svého nitra," vysvětluje Naci Bakirci.
"Mevlana se točil třeba až do rána, končil zcela vysílený. Nemám pocit, že lidé, co dnes tanec předvádějí v istanbulských kavárnách, mají vůbec nějaký duchovní rozměr," rozčiluje se dále velký znalec dervišského společenství doktor Bakirci. Vedle jeho kanceláře je knihovna, kde najdete na pět tisíc svazků pojednávajících o Mevlevi a súfijském mysticismu.
"Než mohli novicové řádu odejít do ústraní cel, museli tisíc a jeden den strávit manuálními pracemi v chudinských jídelnách. Starší dervišové je při úklidu a podobných činnostech pozorovali. Teprve po přijetí do řádu se mohli oženit," přibližuje ředitel.
Od Mevlaniho smrti v roce 1273 dervišské řády, kterých bylo kolem stovky, silně ovlivňovaly osmanskou společnost. Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk se obával jejich konzervativních, xenofobních a monarchistických postojů.
"Konyu navštívil třináctkrát. Říkal, že jeho duše se spojila s duší Mevlaniho," snaží se mne přesvědčit Naci Bakirci z Mevlaniho mauzolea. Ve skutečnosti se Atatürk s derviši vypořádal stejně tvrdě jako s kteroukoli jinou opozicí.
Většina dervišů se přesunula do sousední Sýrie. Někteří se sice později vrátili, ale řád je zakázaný dodnes. Vystupují jen jako taneční spolek. A jednou za rok se mohou oddávat vrcholnému náboženskému obřadu a v nekonečném tanečním víru naplňovat spojení s Alláhem.
Zvětšit mapu: Muzeum Mevlany ve středotureckém městě Konya
