V Casertě vzpomínali na hodného krále Carlose

Byl jednou jeden hodný král, který se snažil zvelebit své malé a chudé království. Jmenoval se Carlos z rodu Bourbonů a vládl Království obojí Sicílie v 18. století.

Ve svém neapolském království, inspirován iluminismem, nechal provést velké meliorační práce v rovinatém kraji kolem Caserty a vysvobodil místní lidi od malárie. Postavil tam také továrnu na hedvábí s domky pro dělníky a nechal si v Casertě vybudovat královský palác, kterým měl konkurovat Versailleskému sídlu francouzských králů.

Královský palác v Casertě dominuje rovině obklopené horami. Má 1200 komnat a sálů a téměř 1800 oken. A má také velký park se staletými stromy a mnoha velkými fontánami, které zásobuje vodou z hor 45 kilometrů dlouhý akvadukt.

Caserta zůstává mimo klasické turistické itineráře, ale zaslouží si větší pozornost. Ve snaze ukázat královský palác v plné kráse se jednou do roka budou konat v paláci velkolepé královské slavnosti. Ta první, zahajovací, byla oslňující.

Atmosféru utvářelo 280 mladých i starších milovníků historických tanců z různých zemí Evropy. Ines a Claudio přijeli až ze severoitalského Trenta. "Tancujeme spolu historické tance už osm let. Scházíme se jednou týdně, ale někdy i častěji. Je potřeba učit se stále něco nového a musíme být perfektní. Tancovali jsme i v Praze, bylo to krásné. Teď tady jsou také tanečníci z České republiky. Už jsme spolu tancovali ve Vídni," svěřila se Ines.

Čechy jsem nenašla. Vždyť to bylo jako v pohádce. Vystoupili jsme do prvního patra po impozantním schodišti architekta Vanvitelliho s velkými mramorovými sloupy a sochami lvů. V horním patře čekalo hosty v každé komnatě nějaké překvapení. Akrobaté, zpěváci, balet a v kapli dokonce kastrát Farinelli.

Nakonec 300 hostů večeřelo v atmosféře dávného luxusu, v sálech dekorovaných záplavou květin, u stolů se svícemi a zlatými příbory. Víno teklo proudem a podávalo se maso a sladkosti s jemnou zlatou folií. Prostě královská slavnost v královském paláci.

Kousek od královského paláce, když na podzim projedete pár kilometrů mezi zahrádkami se sytě zelenými stromky obalenými pomeranči, mandarínkami a citrony, které nikdo nesklízí, se šplhá do kopce osada San Leucio. Tady Carlos III., dokud byl jen neapolský král, nechal postavit továrnu na hedvábí. Stavba s velkými komíny a okny už neslouží. Níže, pod továrnou, se rozkládá pár ulic téměř úplně stejných domků přilepených jeden na druhém. Nechal je postavit pro své dělníky král Carlos.

Na rovině pod továrnou se pěstovaly moruše ve velkém. Listy moruší se krmily housenky bource morušového a když se zakuklily, čekal je smutný konec. Nikdy nevylétly z kokonu jako motýli. Ve velkých hliněných hrncích se prováděla první operace produkce hedvábí, a byla to operace vražedná - kokony bource morušového se ze všeho nejdříve uvařily. Jemná vlákna se pak odmotávala z kokonu, spředla a namotala na cívku. To byla první cívka v dlouhém procesu, protože vlákna se smotávala a spřádala několikrát, až vznikla patřičně pevná a silná hedvábná nit, která se dala tkát na stavu.

Hedvábí se mohlo barvit nekonečnou škálou barev a různé odstíny se mohly spřádat a vytvářet zvláštní melírovanou nit. Nakonec se po všem to spřádání a smotávání hedvábné nitě namotaly na obřím stroji poháněném vodou na cívky pro stavy. V San Leuciu tkali komplikované vzory podobající se mnohobarevným výšivkám, brokáty na tapety, atlas i pevné taftové látky na korzety. Šaty z hedvábných látek ze San Leucia nosily princezny a šlechtičny v celé Evropě.

Moruše se v Itálii už nepěstují. Přežívá sem tam pár starých stromů. A krásné hedvábí? Dováží se samozřejmě z Číny.