Na díla největšího norského malíře dohlíží Češka
Mnozí z nás si jméno norského malíře Edvarda Muncha spojují jen s jeho známými obrazy Výkřik, Odloučení, Úzkost nebo U úmrtního lože. Zmínka o tomto umělci právě nyní možná vůbec nezapadá do téměř povinného novoročního optimismu a veselí. Munch je totiž coby jedna z vrcholných postav světového expresionismu spojován především s takříkajíc negativními pocity.
Munch toho však namaloval mnohem víc, a tak ne všichni spojování jeho tvorby výhradně se smutkem sdílí, jak potvrzuje kunsthistorička Petra Pettersenová z Munchova muzea v Oslo. A jedno malé překvapení navíc - Petra je totiž původem Češka, která v Norsku žije již 35 let, takže její vidění tvorby Edvarda Muncha v sobě spojuje jak severský, tak i středoevropský úhel pohledu.
"Jelikož jsem více méně pozitivní člověk už od začátku, nikdy jsem na něj nekoukala jako na velice depresivního," říká Petra Pettersenová a Munchovo umění charakterizuje spíš následujícími slovy: "Na svůj způsob oslava života a hledání smyslu života, hledání kosmického porozumění pro duši člověka, pro to, proč tu jsme a co vlastně děláme. Tedy ty samé otázky, co si kladl Gauguin."
Jenomže zatímco Gauguin hledal odpovědi na svá dilemata v teplých a tedy zdánlivě veselých krajích, v obecném povědomí výhradně se smutkem a depresemi tak jako Munch spojován obvykle není. I když právě depresí a problémů s alkoholem si jak Munch, tak i Gauguin užili skoro stejně, a tedy víc než dost.
Největší norský malíř Edvar Munch se narodil v roce 1863 a své vidění světa získával v období, které je v řadě evropských společností charakterizováno jako éra bujícího nacionalismu nebo, chcete-li, národního obrození. Munch byl současníkem dalších velkých Norů, jako byli dramatik Henrik Ibsen, sochař Gustav Vigeland nebo hudební skladatel Edvard Grieg.
Přesto je zvláštní, že především Munch, Ibsen a Vigeland se pro svět stali většími než pro řadu svých krajanů. Nesdíleli totiž nacionální romantismus své doby. Namísto do výšin velkých politických ideologií a oslav Norska a norskosti se ve své tvorbě vydali na složitou cestu do hlubin lidského nitra.
Právě díky osobnostem jako Munch a Ibsen je dnes norskost ztotožňována spíš s individualismem a hloubáním než s kolektivním nadšením. Podle Petry Pettersenové je však tento aspekt vcelku přirozený, protože Norů bylo vždy málo a ve skandinávské přírodě žili roztroušeni po nevelkých skupinkách mnohdy daleko od sebe. Možností rychle měnit prostředí a odreagovat se nikdy neměli na rozdávání.
"My pocházíme z Čech a tam jsou city takové rychlejší, ne třeba povrchnější, také se tam najde všechno možné, ale tady každopádně dominuje to hlubší, u čeho se člověk zastaví a čím se také trápí déle," vysvětluje Petra Pettersenová.
Munchovo muzeum v Oslo, činné od roku 1963, dnes vlastní vůbec největší sbírku Munchových prací na světě. Každoročně sem zavítá přes 100 tisíc zájemců ze všech kontinentů. Je tedy vidět, že Edvard Munch má světu stále co říci.
Zajímavým zůstává zřejmě i proto, že smysl svého života a lidského bytí vůbec nespojil s nálezem čehokoli definitivního, ale se samotným věčným procesem hledání. A to je téma tak velké, že jistě nedá spát ani řadě budoucích generací.
