V ústavu pro postižené děti je vysněný Libanon
Podle péče o mentálně postižené obyvatele se obvykle pozná kulturní a ekonomická vyspělost země. Zatímco v bohatých státech jde kvalita mílovými kroky kupředu, reportáže třeba z ústavů v Afghánistánu často připomínají spíš hodně smutný horor. Zastavil jsem se někde mezi, konkrétně v Libanonu. A byl jsem velmi příjemně překvapen.
"Á, tak tohle je Lana! Je velmi živá, přišla ve třech letech, teď je jí něco přes čtyři. Dělá velké pokroky," představila mi svoji svěřenkyni pečovatelka.
Stojím uprostřed desítek mentálně postižených dětí a rozházených hraček. Zmíněnou Lanu zaujal objektiv mého fotoaparátu natolik, že ho začala pusinkovat. Jak říká pečovatelka, takové rozptýlení jako přístroj, kde se děti po vyfocení vidí na displeji, už tady dlouho nebylo.
"Máme tady po celý týden 11 dětí pro celodenní pobyty. Dvě děti docházejí pouze v některé dny na pár hodin. Se všemi tu pracují fyzioterapeuti, některé děti potřebují i výuku řeči. Teď tady také máme holčičku, se kterou je tu její máma. Sleduje veškeré terapie, hru s dětmi a sama potom může se svou dcerkou doma lépe pracovat," přiblížila pečovatelka.
Do druhého největšího ústavu pro mentálně postižené děti v zemi dochází celkem asi 50 pacientů. Od těchto malých až 25leté. Sídlí v horách jižně od Bejrútu a je z něj překrásný výhled na Středozemní moře.
Ředitelka Rita Mufaradžová ovšem vzpomíná na dobu, kdy tak veselo rozhodně nebylo: "Sdružení přátel postižených začalo působit v roce 1978, tedy v době, kdy válka běžela naplno. Založili ho rodiče postižených dětí, protože v Libanonu skoro žádná taková instituce nebyla. Ústav se musel kvůli přesouvání bojů několikrát stěhovat, až se usadil tady."
Tady znamená v rozsáhlém areálu, kam mikrobusy každý den svážejí postižené děti i špičkový personál ze širokého okolí. "Máme i pár dětí s tělesným postižením, zároveň však mají nějaký psychický handicap. Nikdy bych sem nevzala děti pouze fyzicky postižené, ty patří do normální školy. Bylo by velmi nefér je přiřazovat k duševně nemocným," vysvětlila ředitelka.
V dílně se asi patnáctiletý mladík zrovna potýká s pilkou a z překližky velmi pečlivě vyřezává profil slona. Za chvíli dostávám diskrétní varování, abych ho moc dlouho a zblízka nesledoval - jako autistu by ho to mohlo rozrušit.
Každého pacienta má takhle odhadnutého vychovatel Ghasán: "Některé děti mají pro takovou práci hodně trpělivosti, mohou to dělat každý den třeba tři hodiny. Máme pestré možnosti. Tady vidíte vyřezávání ze dřeva, tamhle vyrábějí keramiku. Komu to nevyhovuje, může třeba skládat mozaiku. Jednak to podporuje manuální zručnost, jednak si děti mohou vybrat, co jim opravdu sedí. Pak zjistíte, že dokáží vyrobit opravdu nádherné věci."
Libanon je zemí, kde veškerou krásu po řadu let mařila občanská válka. Ani dnes není v této zemi o napětí nouze a třenice podněcují také okolní státy. Ředitelka Mufaradžová k tomu říká: "Co tady vidíte, je zmenšenina Libanonu, jaký bychom chtěli mít. Jsou tu zastoupeni zaměstnanci ze všech možných skupin společnosti. Já jsem křesťanka, moje zástupkyně šíitka. Účetní je sunnita, někteří terapeuti jsou drúzové, jiní maronité. Slavíme stejnou měrou všechny svátky, ramadán stejně jako Vánoce a Velikonoce."
Takže napětí, které předloni málem vyústilo v další občanskou válku, do unikátního hájemství postižených dětí nezasahuje? "Nemáme tu žádné politické rozepře. Musím však říci, že jsem zakázala mluvit o politice a nosit jakékoli náboženské symboly. Samozřejmě že muslimky mohou chodit zahalené, stejně jako některé křesťanky nosí šátek. Pokud ovšem někdo chce nosit na krku křížek nebo korán, tady ho musí schovat," dodala ředitelka.
