Formanovic Obludárium objevila francouzská televize

Představení Obludária
Autor:    Divadlo bratří Formanů  

Kromě vína a jídla Francouzi bezesporu rozumějí cirkusu, kabaretu, varietnímu umění a šantánům. Jsou uvolnění, bezprostřední a když je potřeba točit kličkou nebo šlapat na kole a vyrábět elektřinu pro představení, zapojí se hned do hry. Takhle začíná Obludárium, kočovný projekt bratří Formanů, který je konferovaným sledem bizarních scén, humoru, ale i bolesti. V těchto dnech stojí na jednom pařížském předměstí. A neunikl pozornosti ani televizních kamer. 

Reportáž z Obludária zařadila do hlavních zpráv i francouzská televize TF1. A tak ani zima neodradila Pařížany, aby ze českými herci jeli na vzdálené pařížské předměstí Antony. Šapitó stojí vedle fotbalového hřiště, mezi paneláky. Kol dokola sníh, zima a hřmotný kovář, který po představení na památku ukuje každému hřebík. Přicházejí první diváci, včetně rodičů s dětmi.

Větší část souboru Obludária spí při svých cestách po Evropě v hotelích. Vedle šapitó stojí ovšem i v téhle zimě dva oprýskané karavany. "Když nemohu mít s sebou rodinu, je člověku smutno," uvedl Petr Forman.

Když se začne hrát, není čas na sentiment. Princip kabaretu a uvádění jednotlivých čísel vyžaduje přísnost, disciplínu, souhru celého ansámblu, ať se hraje kdekoliv. Jen tak se může vousatá žena na točně svléknout z kůže, krasojezdkyně si osedlá dřevěného koně a cválá na něm vzduchem, anebo se ozve siréna, jejíž studený syrový vzlykot na chvíli publikum trochu vyděsí.

"I když to funguje, přesto se vzadu hádáme. Chceme, aby to bylo ještě lepší," zavádí nás do zákulisí Obludária principál Milan Hugo Forman. Bratři Formanové kočovnému divadlu propadli. Při svých cestách světem můžou srovnávat. Jak se tomu typu divadla daří ve Francii a například v Praze?

"Je to jednodušší. Když hrajeme kdekoliv jinde než v Praze a přijde konkrétní zájem, dáme podmínky a buď je splní, nebo s námi diskutuje a smlouvá s námi. Nakonec se domluvíme, nebo ne. Ale jsme v určité výhodě, protože pokud má někdo o naší práci zájem, dáme podmínky a on je musí splnit, alespoň do nějaké míry. Když hrajeme v Praze, jsme to většinou my, kdo představení pořádá. Abychom ceny vstupenek přiblížili lidem, snažíme se shánět granty a musíme sehnat prostor," vysvětluje Milan Hugo Forman.

Divadlem zní tradiční písnička o bratru Jacquesovi. Na točně se prolínají čtyři maskované postavy v žaketech a cylindrech. A publikum má vsadit peníze. Vyhraje ten, kdo pozná, kdo je bratr Jacques. "Máme jednu výhodu, Francouzi se to naštěstí nedozvědí, že lidé, kteří na nás koukají z oken, si myslí, že jsme cikáni. Jsou tu často cirkusy - Rusové nebo Rumuni - a těch se lidé bojí. Bojí se sem chodit, protože si myslí, že jim něco uděláme. Ale jsem rád, protože nás to tu trochu chrání," doplňuje Petr Forman.

Jeho nadsázka neplatí, představení je vyprodané. Jedna z návštěvnic viděla Obludárium na předměstí Antony v Paříži už popáté. A nejvíc ji prý zasáhla scéna, kdy útlá vousatá žena zpívá Věrné milování se hřmotným kovářem.