Norové otevírají temné stránky vlastní minulosti
27. ledna si svět připomněl 65. výročí osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka a s ním nacistické vyhlazování Židů a některých dalších skupin. V této souvislosti vás zavedu do země, o níž se ve spojitosti s holokaustem nehovoří často - do Norska. Navštívil jsem totiž středisko studia holokaustu, nedávno zřízené v Oslo v jedné pro Nory velmi kontroverzní vile.
Poloostrov Bygdöy patří k vůbec nejatraktivnějším oblastem norského hlavního města. Je znám především díky svým věhlasným muzeím uchovávajícím takové skvosty námořní historie, jakými jsou plavidla starých Vikingů, Nansenova loď Fram nebo Heyerdahlův vor Kon-Tiki.
Jen nedaleko od nich však leží i honosná vila, která je s norskou historií spojena ne méně než výše zmíněné objekty, avšak která na rozdíl od nich vyvolává nálady zcela opačné, tedy negativní. Řeč je o Vile Grande, domě, v němž za druhé světové války bydlel muž, který oddaně sloužil Hitlerovi a jehož jméno se později stalo mezinárodním symbolem velezrady: Vidkun Quisling.
Quislingova bývalá vila se do pozornosti norské veřejnosti dostala vlastně jen před pár lety, a to díky tomu, že v ní bylo nově zřízeno středisko pro studium holokaustu. I zájem o holokaust se přitom Norům až donedávna téměř vyhýbal. Zčásti proto, že na rozdíl od řady jiných států bylo židovských obětí nacismu v této severské zemi jen relativně málo.
Avšak hlavní příčinou byla skutečnost, že výklady okupace a války dřív určovala snaha zobrazit Nory jen jako oběti, hrdiny i patrioty, takže sympatizanti s Hitlerem a jeho politikou byli považováni jaksi za nenorské a jakýkoli podíl Norů na nacistických zvěrstvech za zanedbatelný, ne-li nemožný.
Badatelé pracující ve Vile Grande však dnes ukazují i temnější stránky z norské historie. "Návštěvníkům našeho centra chceme mimo jiné ukázat i to, že holokaust zasáhl i norskou společnost a že se našli také Norové, kteří měli zájem a napomáhali tomu, aby se Norsko zbavilo svých Židů," říká Peder Nustad ze vzdělávacího oddělení střediska a dodává, že snaha o šíření znalostí o holocaustu má i dnes, 65 let po válce, samozřejmě za cíl výchovu k demokracii a k respektu k lidským právům.
Návštěvníků do Vily Grande nepřichází mnoho, ročně je jich prý do dvaceti tisíc. Ale diskuse o tématech, jimiž se v centru pro studium holokaustu zabývají, je v norské společnosti stále častější. Snahu napomoci poznání i norské sebereflexi potvrzuje také historik Anton Weiss-Wendt: "Jako středisko chceme samozřejmě přispívat i k prohlubujícímu se vědeckému výzkumu. V neposlední řadě tam, kde se toho dosud udělalo vcelku málo."
Projekty, jimiž se historikové pracující ve Vile Grande zabývají nyní, se tak týkají například účasti norských dobrovolníků v jednotkách Waffen SS nebo konkrétního obsahu jejich aktivit v německých službách na východní frontě.
Norsko bylo za války na jedné straně okupovanou zemí, na straně druhé však také zemí s obyvatelstvem, jehož rasové znaky představitelé Hitlerovy Třetí říše otevřeně obdivovali. Otázek, které se ve všech těchto souvislostech otevírají, je celá řada. Odpovědí je dosud kupodivu známo mnohem méně, třebaže Norsko bylo po válce na rozdíl od Československa demokratickou a nikoliv totalitní zemí a vědecký výzkum i společenská diskuse tak mohly probíhat mnohem volněji než za železnou oponou.
Skutečnost, že středisko pro studium holocaustu s velkou výstavou na dané téma působí ve vile patřící kdysi jednomu z nejznámějších vlastizrádců, dodává návštěvě Vily Grande řadu zajímavých dimenzí. Norské budoucnosti však dává také naději, že přicházející generace budou na problémy svobody a lidské odlišnosti nahlížet jinak, než to činily generace předchozí.
