Smrt přišla z moře
Proti některým živlům je člověk bezmocný, což lidstvu připomnělo i nedávné zemětřesení na Haiti. Také moře se nedá spoutat. Když už se o to někdo pokusí, ukáže mu voda svou sílu. První únorové dny dosud vyvolávají u mnoha obyvatel jižního Nizozemska vzpomínky na události před více než půlstoletím. Tehdy se protrhly hráze oddělující obydlené oblasti provincie Zeeland od vod Severního moře.
Přišla bouře a na některých místech se vodní hladina zvedla i o více než 5 metrů. Voda se přelévala přes hráze a na mnoha místech je protrhla. Noc z 31. ledna na 1. února 1953 a následující dny byly podle pamětníků ještě strašnější, než jak je ukázal film De Storm, který loni připomněl nejhorší přírodní katastrofu v novodobých dějinách Nizozemska.
Voda zaplavila téměř 1400 kilometrů čtverečních pevniny, poškodila 47 tisíc domů a 10 tisíc jich úplně zničila. O život přišlo 1 835 lidí a dalších 500 lidí zahynulo na pobřeží Velké Británie. Přes 100 tisíc lidí na obou stranách kanálu La Manche se muselo evakuovat.
Byla mezi nimi i rodina pana Jaapa Schoofa. Tehdy mu bylo 9 let a bydlel na farmě u vesnice Oosterland. Dům byl na jednom z umělých kopečků, které lidé v tomto kraji jako obranu proti vodě vršili už v 17. století.
"Vzbudili jsme se 1. února a kolem naší farmy byla voda. Otec ale říkal, že není nebezpečná. Podobná situace už nastala, když na konci války vyhodili Němci hráze do povětří. Táta říkal, že se nic neděje a že voda stoupat nebude," vzpomíná Jaap Schoof.
"Jenže odpoledne přišla druhá vlna, hladina se zvýšila o 3,5 metru a voda začala téct do domu. Otec vyvedl zvířata ze stájí, ale to už jim nepomohlo. Pak začala voda opět stoupat, a tak jsme museli uéct do patra domu. Mezitím jsme ale stačili nahoru odnést dokumenty, jídlo, vodu a také fotografie. Takže dnes si můžeme prohlédnout, jak to u nás vypadalo před povodní," vysvětluje Jaap Schoof a ukazuje fotografie nejen jejich hospodářství, ale i okolí Oosterlandu. Na jedné straně krajina se stromy a roztroušenými staveními, na vedlejší fotografii obrovské jezero se špičkami stromů a vyčnívajícími střechami. Totální zkáza. A co bylo dál? Jak povodeň přečkal?
"Druhý den nás zachránil soused, který přijel na lodi. Přespali jsme u něj v domě, který byl položen výš. To bylo v pondělí. Potopa přišla v noci ze soboty na neděli. V úterý nás vzali rybáři do Rotterdamu, kde jsme pak bydleli u mojí tety," vzpomíná Jaap Schoof.
Jako dítě prý katastrofu kolem sebe příliš nevnímal. Možná proto dnes může mít tehdejší události skoro každý den před očima. Je totiž ředitelem památníku a muzea velké záplavy postaveném na místě hrází u městečka Ouwerkerk. Ve čtyřech obrovských betonových blocích používaných kdysi při stavbě hrází je expozice o potopě, lidech v ní, obnově zničené krajiny i o stále hrozícím nebezpečí vodního živlu.
Jedna část muzea je věnovaná 1800 lidem, kteří záplavu nepřežili. Když vyvoláte jejich jméno, expozice ztemní a začne vyprávět jejich příběh. Vždy se smutným koncem. Jaap Schoof zavolal do šumění moře jméno své babičky a hlas z reproduktoru začal vyprávět, jak paní Maria-Peternela bydlela s jeho druhou tetou, strýcem a sestřenicí v obci Nieuwerkerk. V neděli odpoledne utekli všichni před vodou na střechu. Voda však vzala dům, a tak chvíli pluli na střeše, která se později převrátila. Všichni se utopili. Těla babičky a sestřenice Jaapa Schoofa se nikdy nenašla.
Po ničivé potopě postavilo Nizozemsko systém hrází nazvaný Deltaworks. Stavidla v nich se dají před velkou vodou včas zavřít. Podnebí se mění, ale Jaap Schoof přesto věří, že hráze ochrání jeho i děti.
"Musíte si uvědomit, že vždycky vyhrává příroda. Když jste v seizmicky neklidné oblasti, dochází k zemětřesením. Když žijete v zóně hurikánů, bojujete s hurikány. Žádný z nich není poslední. I u nás nastane po určitém čase další podobná katastrofa. Je proto dobré s ní počítat a vědět, co dělat, nespoléhat se na úřady a mít nějaký vlastní únikový plán," domnívá se Jaap Schoof.
Návod, jak se při povodni zachovat, však nemá. Doufá, že podobnou potopu, jako byla před 57 lety, už nezažije.
