Rusové zažívají olympijské rozčarování
Na hlavy sportovců, trenérů i sportovních funkcionářů se v Rusku doslova sesypala kritika za to, že na olympiádě ve Vancouveru nenasbírali mnohem víc cenných kovů. Nakolik je "počítání zlata" přežitkem sovětských dob, kdy bylo Rusko sportovní supervelmocí, a nakolik syndromem velké země zvyklé na úspěchy?
"Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." Tímto souvětím se v uplynulých 14 dnech utěšoval asi nejeden zklamaný sportovec, který přípravě na olympiádu zasvětil několik posledních let. Ruská veřejnost, nebo přinejmenším její podstatná část včetně řady médií, jako by ho však četla úplně naopak. A sice "jen vítězství se počítá". Čím to je, ptám se jednoho z fanoušků, se kterým se potkáváme na projekci hokejového zápasu mezi Českem a Ruskem.
"Když jsem jako malý sledoval olympiádu, pro jiné medaile než zlaté se nejezdilo. Vždycky jsme museli být vítězi, druhé místo se považovalo za prohru," říká 30letý Viktor. V sovětských dobách sice strávil jen malou část života, právě tehdejší rétorice ovšem přisuzuje dnešní nespokojenost mnoha svých spoluobčanů.
"Hodně lidí se bohužel dodnes cítí být součástí supervelmoci, kterou jsme byli nebo nás za ni spíš označovali v médiích před dvaceti pětadvaceti lety. Nejsou schopni přijmout, že realita je dávno jiná, v politice, ekonomice i v byznysu. Sport je to jediné, co jim zůstalo, a chtějí výsledky," soudí Viktor.
S veřejným pobouřením nad nedostatkem zlatých medailí nesouhlasí ani o celou generaci starší sportovní komentátorka Natálie Kaluginová. To, že se v Rusku počítá jako úspěch jen vítězství, nepřičítá ani tak politice, jako spíš obecné náladě ve společnosti.
"Mnoho lidí považuje sport jen za jiný druh showbyznysu, což je podle mne skutečně smutné. Vítězství na mistrovství světa je pro nás to samé jako první místo v hudební soutěži Eurovize. Nikoho nezajímá, kolik času, úsilí a tvrdé dřiny výkony sportovce i trenéry stojí. Dokud to lidé nepochopí a na straně činovníků nebude vůle jim to vysvětlit, nic se nezmění," vrtí hlavou Natálie, podle níž mají letošní výsledky ruské reprezentace na olympiádě jasně pojmenovatelné příčiny.
Jak říká, ruský sport orientovaný pouze na vítězství zapomněl, jak dlouhá cesta k němu vede. To lepší, co si podle Natálie mohl odnést ze sovětských dob, a sice širokou základnu sportovních center pro děti a mládež, se přitom daří obnovovat jen pomalu.
Nejprudší vášně zklamaných fanoušků sice s přibývajícím počtem medailí na kontu ruské olympijské reprezentace ochladly, i tak se však podle Natálie Kaluginové svým způsobem není co divit, že se mnozí komentátoři, ale i politici nechali slyšet, že za prohry by, obrazně řečeno, měly padat hlavy. Ne sportovců, ale především sportovních funkcionářů.
Pro ně nemá příliš chvály ani renomovaný ruský sportovní novinář Vasilij Utkin, byť, jak říká, z úplně jiných důvodů než většina televizních fanoušků. Dodává, že ruský profesionální sport trpí stejným neduhem jako mnoho dalších oblastí života ruské společnosti - nedostatkem profesionality. A dokud za problémy, spočívající ne v malé žni zlatých ocenění, ale především chaotické přípravě a neschopnosti pojmenovat hlavní potíže, nebudou činovníci schopni přijmout odpovědnost, medailí podle něj nepřibude.
