Tchajwanským Aboridžinům darovala hudbu nebesa
Minulý týden jsem vás seznámil s původními obyvateli Tchaj-wanu, kteří patří do rodiny Austronésanů. Nyní se za nimi vypravíme ještě jednou, tentokrát za jejich originální hudbou.
Chystá se velký hon, a tak muži i chlapci z horského kmene Bunun zpívají v domě svého vůdce starodávnou píseň. Před sebou mají oštěpy a nože a modlí se za co největší úspěch. Mimochodem právě příslušníky národa Bunun, který je dnes čtvrtým největším na Tchaj-wanu, považují i všechny ostatní kmeny za nejlepší lovce vůbec.
Jsou prý tak dobří, že třeba lidé Paiwan o nich mluví jako o kouzelnících. Přezdívku „stíny" jim zase díky jejich schopnosti nepozorovaně se přiblížit ke zvěři přiřkli Atayalové.
Na začátku 21. století jde spíše už o symbolické rituály. Přesto zůstávají nedílnou součástí jejich kultury. I dnes proto zpívají také o nadpozemských abstraktních silách ve stromech nebo ve skalách. Nejdůležitější ovšem pro ně byla vždy obloha.
K nebesům se vždy obraceli s nadějí i v nejdůležitějších obdobích v roce, tedy při setí a sklizni, jako v rituální skladbě zvané pasibutbut. Píseň je experty považována za skutečný dar nebes a nejklasičtější ukázku hudby Aboridžinů, minimálně těch tchajwanských. Svět se s ní přitom seznámil teprve před 60 lety díky Japonci Takatomo Kurosawovi, který v roce 1943 navštívil 155 vesnic tchajwanských domorodců a nahrál na tisíc skladeb, ve kterých najdete prakticky vše - od legendárních příběhů až po běžné pracovní úkony.
U kmene Saisiat třeba historky o jeskynních skřítcích taai, kteří je mimo jiné naučili i zpívat a tančit. Lidé Rukai zase uctívají mýtického předka, hada rodu ploskolebců, jehož diamanty osázená hlava často zdobí jejich příbytky. Příslušníci národa Amis pak dodnes vzpomínají na výpravy proti nepřátelům.
Slova o lovcích lebek stále mohou někomu nahánět hrůzu. Tento po staletí udržovaný zvyk, přestože nešlo o žádný kanibalismus, zakázali japonští okupanti ve 30. letech minulého století. Domorodce ovšem přinutili vzdát se i jiných, nekrvavých tradic. Například Atayalové už nesměli mít tetování na tvářích vyjadřující dospělost.
Všechny skladby jsou zpívané v rodné řeči, která však postupně mizí. V minulosti existovalo 26 jazyků domorodců, dnes už jen polovina. A své o tom ví i ministr tchajwanské vlády pro původní obyvatelstvo Sun Tcha-čchuan, který je sám příslušníkem kmene Puyuma žijícího na východním pobřeží ostrova.
„Rodný jazyk se učí na základní a střední škole. Mají však jen dvě hodiny týdně. I proto jim nyní nabízíme podpůrný program, například když zvládnou dané zkoušky, získají více bodů potřebných pro přijetí na univerzitu. A určený je samozřejmě nejen pro domorodce, ale i většinové obyvatelstvo. Chci také dosáhnout toho, aby v budoucnu mohli Aboridžinové získat třeba i doktorát ve své řeči," vysvětluje ministr.
V roce 2005 byla dokonce založena i rozhlasová stanice Aboridžinů, Ho-hi-yan, díky které se z některých domorodých zpěváků staly i mezinárodní hvězdy. A zřejmě nejproslulejší pocházejí z kmene Amis. Málokdo z obyvatel západních zemí asi ví, že jeden z hitů skupiny Enigma, Return to Innocence (Návrat k nevinnosti), vychází právě z hudby kmene Amis.
Pro tchajwanské Aboridžiny z plání i z hor je hudba skutečným pokladem i součástí každodenního života. Lze z nich však vyčíst i obavy o další budoucnost. „My, lidé Thao, chceme být co nejvíce spolu. Jako jednotlivci jsme příliš slabí. Proto musíme držet pohromadě, abychom dokázali přežít. V opačném případě si o nás budou příští generace číst jen v knížkách," říká 80letá žena z kmene Thao.
Vůbec slůvko naděje se v písních domorodých obyvatel ostrova opakuje velmi často a výjimkou není ani skladba o naději národa Amis.