Židovské a muslimské modlitby k Abrahámovi dělí neprůstřelné sklo
Biblický praotec Abrahám a jeho žena Sára jsou pohřbeni v palestinském Hebronu a k jejich sarkofágům každoročně směřují statisíce židovských, muslimských i křesťanských poutníků. Jenže hrobky patriarchů nejsou pouze místem modlitby, ale také tvrdého souboje židovských a muslimských radikálů. Do svatostánku na horké půdě jsem se vypravil. Nejprve do židovské, pak do muslimské části starobylé budovy.
„Tohle je místo posledního odpočinku našich prapředků Abraháma a jeho ženy Sáry, Izáka a Rebeky, Jákoba a Ley. To jsou zakladatelé židovské víry. Po tisíce let se tady Židé modlí k Bohu, i kvůli svým každodenním starostem,“ uvedl ultraortodoxní žid Chaim Goldfarb, který přijel až z amerického Ohia.
Právě se modlil u hrobky Ley a pak přešel k samotnému Abrahámovi. Odsud je možné skrz dvoje mříže a neprůstřelné sklo vidět do místnosti, kde se modlí muslimové. Jen Abrahámovi říkají Ibráhím.
„Je bezvýchodné, když dvě velká náboženství takto bojují o stejnou věc. Před chvílí jsem koukal skrz to okno. V jednu chvíli jsem se setkal očima s mým vrstevníkem, muslimským klukem. Je zvláštní, že se tu můžeme potkat jen takhle. Na druhou stranu si však myslím, že to je naše místo. Ať sem klidně chodí i muslimové a křesťané. Ale tohle místo samozřejmě patří židovskému národu,“ říká Chaim.
Hebron je největší palestinské město. Žije tu ovšem i několik tisíc židovských osadníků. Patří k nim rovněž bývalý poslanec za radikální židovské nacionalisty Eljakim Ha'ecni. Ten popisuje význam sporného místa s biblí v ruce. „Tady se píše, že Sára zemřela v Hebronu. Abrahám, který sem přišel z Mezopotámie, se proto rozhodl koupit tady pro svou rodinu pozemek na pohřbívání. Aby už nebyl cizí člověk, ale aby tu něco vlastnil. A tak si koupil jeskyni Machpela. Přesně na konci tohoto pole, za těmi kameny, kde je dnes budova,“ argumentuje Ha'ecni, proč toto místo patří Židům.
Náhle však musí čelit otázce zvídavého Izraelce, který se ptá, jak může osadnický vůdce tohle všechno s jistotou tvrdit, když bible byla sepsána možná až tisíc let po těchto událostech. „Nevím, kdy to bylo napsané, to není moje profese. Já jsem právník. Vím, co jsem přečetl, a nechci se pouštět do náboženských diskuzí,“ odpovídá.
Jako člověk označující se za křesťana mám to štěstí, že se mohu podívat nejen do židovské, ale i do muslimské části. „Židé nesmějí vstupovat do muslimské části. Muslimové zas nemohou do židovské, taková je dohoda,“ říká hlídkující seržant. U návštěvníků to někdy vyvolává zlou krev. Důvody opatření jsou však jasné - před 16 lety pronikl do mešity židovský terorista a samopalem postřílel tři desítky modlících se muslimů.
I proto je u Abrahámovy hrobky neprůstřelné sklo, u kterého se zrovna modlí výprava Britů pákistánského původu. Muslimskou část areálu spravuje islámská nadace, neboli Waqf. Její šéf Zajd al-Dža'barí protestuje proti tomu, že Izrael nedávno objekt zařadil na svůj seznam národního kulturního dědictví, ačkoli Hebron neleží v Izraeli, ale na okupovaných územích. „Židovské národní dědictví nemá s muslimskou Ibráhímovou mešitou nic společného,“ stěžuje si.
A jak to vypadá se smířlivostí muslimů? Jak se dívají na skutečnost, že se u Abraháma modlí také židé? „Toto je celé Ibráhímova mešita. Čistě muslimské posvátné místo. Nikdo jiný nemá právo se tady modlit. Židé nemají co dělat ani ve starém městě, ani v osadě Kirjat Arba,“ prohlašuje jeden z nich.
Zvětšit mapu: hrobka patriarchů v Hebronu
