Tančící bojovníci brazilské kapueiry

Brazílie je pestrobarevná země míšenců a nejrůznějších národností, od světlovlasých Němců po černočerné Afričany. Portugalci, Italové, Poláci, Syřané, Japonci - ti všichni se do „nového světa“ stěhovali v naději na lepší život a podíleli se na vybíjení Indiánů. S Afričany je to jiná věc. Lze říci, že každý brazilský černoch, každý míšenec s negroidními rysy měl za předka otroka.

Černí otroci se do Brazílie stejně jako do Severní Ameriky vozili, aby pracovali na plantážích. Cukrová třtina, káva, kaučuk, to byla těžká práce, kterou mohli vydržet jen lidé z tropických zemí. A když bylo v Brazílii objeveno zlato a drahé kameny, pracovali otroci v dolech. Pralesem budovali cesty, kudy se bohatství této portugalské kolonie dopravovalo do přístavů.

Otroctví bylo v Brazílii zrušeno až roku 1888, 25 let poté, co skončilo ve Spojených Státech, a 80 let poté, co své otroky osvobodila Anglie.

Kapueira je bojové umění, podobné jako je například karate. Rozvinuli ji otroci na obranu proti pánům. Kapueira byla proto zakázaná a Afričané ji nacvičovali tajně v lesích. Tleskáním hlásili nebezpečí a byli-li přistiženi, předstírali, že tančí.

Při kapueiře muž používá nohy, které zvedá a naznačuje kopání, uniká a útočí, otáčí se. Hra, boj, obrana i nebezpečná zbraň. Také tanec a k němu hudba. Hudební nástroje si otroci vyráběli z čehokoli. Dobrý zvuk má plechové umyvadlo nebo prázdná kovová krabice, struna na holi.

Ještě na počátku minulého stoleté byla Kapueira zakázána. Pak vznikly dvě školy, které boj povýšily na umění. Tu první, více agresivní školu vedl mistr Bimba. Druhou, mírnější, mistr Pastinha. Oba mistři už zemřeli, ale jejich školy existují a nabírají nové žáky.

Na ulici v městě Salvador de Bahia se ozývá hudba - jednotvárná, rytmická a prudká. V barokním paláci sídlí škola mistra Pastinhy. Starý usměvavý chlap s knírkem zpívá, na fotografii je mistr a skupina mladých chlapců. Dodával jim sebevědomí, naučil je něco výjimečného.

Ulicí jde průvod bubeníků. Černoch s odbarvenými vlasy vyholenými do obrazců udává rytmus, vyhazuje paličky do vzduchu, ve vztyčené ruce svírá buben. Vibrace se odrážejí od zdí jak hrsti písku. Voní to jako v Africe. Na ulici se praží slepičí vnitřnosti.

V Salvadoru pracoval i jeden z pozoruhodných brazilských barokních umělců 18. století Francisco Chagas, známý jako O Cabra. Mrtvý Kristus leží v rakvi. Tělo má pokryto krvavými ranami, křečovitě stažené svaly, šlachy pod potrhanou kůží, obličej sevřený bolestí. Člověk umučený k smrti. Dívám se na dřevěnou sochu. Je to nelítostné, strašné až nesnesitelné. Napadlo mě, že ten zkrvavělý v rakvi je otrok. Teprve později jsem se dozvěděla, že O Cabra byl černoch.

Reportérka Pavla Jazairiová už řadu měsíců cestuje po Brazílii a se svými zážitky se pravidelně dělí s posluchači Radiožurnálu. Tentokrát přijala pozvání přímo do rozhlasového studia.