Sídliště, kde za pět století nezvýšili nájem ani o jeden rýnský
Byt za jeden rýnský. Na tolik stanovil roční nájemné ve čtvrti, kterou postavil pro chudé spoluobčany, bankéř Jakob Fugger. To bylo skoro před 500 lety. Fuggerei v dnešním Augšpurku pořád poskytuje bydlení potřebným a nájem zůstal. Jeden rýnský se dnes přepočítává na 0,88 eura. Téměř nulový nájem tak pomáhá přežít desítkám především starších občanů.
Procházím bránou do městečka ve městě. U pokladny sedí jedna z jeho obyvatelek. „Bydlím tu tři roky a jsem moc ráda, že tu mohu být. Měli jsme s manželem malé květinářství, ale majitel domu zemřel a nový zvedl nájem tak, že jsme se museli vystěhovat. Nemohli jsme konkurovat obchodům v supermarketech. Dostali jsme se do existenční krize,“ vzpomíná na krušné časy Rita Wunderle.
Měla štěstí, že ve Fuggerei byl právě jeden ze 140 bytů volných. Musela ovšem splnit podmínky, které platí od dob zakladatele nejstaršího sociálního sídliště na světě, tedy od roku 1521. „Když tu chce někdo bydlet, musí být z Augšpurku, mít málo peněz a být katolického vyznání,“ vysvětluje mi o chvíli později v kanceláři pracovnice nadace Sabine Darius. A také se třikrát do roka pomodlit za spásu členů Fuggerovi rodiny.
Tři potomci slavného Jakoba dodnes sedí v představenstvu nadace, díky níž funguje sociální bydlení dodnes. S paní Darius se vydáváme na procházku. Městečko tvoří osm uliček a městských bran. Každý byt má svůj vlastní vchod. Na svou dobu to bylo neuvěřitelně pokrokové.
Japonci, kteří mají malý životní prostor, jsou šokováni, když vidí, jaké byty tu mají chudé rodiny. A to v 65 metrech čtverečních většinou bydlí ovdovělí lidé. „Dnes tu máme jen jednu rodinu s dětmi,“ říká Sabine Darius, která zná skoro každého z obyvatel Fuggerei.
Kostel vznikl o něco později, když ten v okolí převzali evangelíci. Během náletů na konci druhé světové války byl podobně jako 4/5 Fuggerei zcela zničen. Rodina ovšem nechtěla nechat myšlenku svého osvíceného předka Jakoba Fuggera zaniknout.
Po válce to tu bylo ještě o něco zvětšeno, ale ve stejném stylu. Socha bankéře, který mimochodem vlastnil i Jeseník a doly na Slovensku, zdobí jedno z náměstíček. Fotografie visí ve většině domácností. I po 500 letech je tu Jakob Fugger považovaný téměř za svatého.
Dva z domků slouží jako muzeum. Jeden je v původním stavu, druhý ukazuje, jak se tu žije dnes. Musím přiznat, že ani moje tchyně neměla zdaleka tak komfortní bydlení, a to za něj platila o poznání víc než 88 centů. Jen nevím, zda by mě nerozčilovaly ty davy turistů, které se tu procházejí. Ročně jich sem zavítá na 180 tisíc.
„Ne, nevadí. Naopak jsme ráda, že tu mohu pracovat a být mezi lidmi,“ říká mi paní Rita. A nad nádhernými záhony si pochvaluje, že se tu dostala i ke svému největšímu životnímu koníčku. „Líbí se vám zahrada? To mi dělá radost,“ doplňuje.
Paní Rita je evidentně šťastná. Nápad bohatého finančníka zachránil za 500 let tisícovky životů, mimo jiné i nejslavnějšímu obyvateli Fuggerei, dědečkovi Wolfganga Amadea Mozarta.
