Belgičtí generálové jako by si z bunkru odskočili jen na kávu
Už 65 let žije většina Evropy v míru. Čtyři desetiletí však svíral náš kontinent mráz studené války. Západ i socialistický blok se vzájemně podezřívaly z příprav útoku a na obou stranách železné opony byly armády ve střehu. Ta doba už je za námi, ale nemělo by se na ni zapomínat. Návrat do časů, kdy proti sobě stáli vojáci NATO a Varšavské smlouvy, nabízí nově otevřené muzeum v bývalém bunkru velení belgické armády.
Podzemní bunkr v jihobelgické obci Heuvelland ve vrchovině Kemmelberg je sice už skoro 20 let opuštěný, ale vypadá to, jako by se tu obrana hranic západních států plánovala ještě včera. Vysílačky přijímají zprávy ze cvičných bojišť, na stolech leží mapy, přes opěradla židlí jsou přehozená saka uniforem. Jen vojáci někam zmizeli.
„Zařídili jsme bunkr tak, jak vypadal v polovině 70. let. Chtěli jsme vytvořit dojem, jakoby si jeho osazenstvo jen odskočilo na kávu a za chvíli se vrátí. Veškerý nábytek, oblečení i psací potřeby pocházejí ze 60. až 70. let minulého století,“ vysvětloval mi můj průvodce bunkrem Jan Van der Fraenen z Královského vojenského muzea.
Na stolech jsou i telefony opatřené nápisy: Tento přístroj není zabezpečený. Obdoba toho, co bývalo napsané na vojenských vysílačkách u nás: Pozor, nepřítel naslouchá!
Bunkr zahloubený 16 metrů pod zem v kopci Kemmelberg začala belgická armáda stavět na konci 40. let jako součást systému protivzdušné obrany Západní unie, která vznikla ještě před založením Severoatlantické aliance. Když však přišlo na scénu NATO, ztratil bunkr svůj význam. Nakonec ovšem přece jen nezůstal bez užitku.
„Na počátku 60. let měla belgická armáda své hlavní velení v Bruselu. Bylo ovšem v hustě zalidněné oblasti velké aglomerace, což nebylo v podmínkách hrozící války právě ideální. Hledalo se něco vzdálenějšího od případné frontové linie. Nakonec se rozhodli pro bunkr v Kemmelbergu. Nově ho vybavili a přestavěli pro účely cvičení nebo krizových situací,“ vyprávěl mi Jan Van der Fraenen.
Bunkr měl vlastní dieselgenerátory, zásobníky vody a vzduchové filtry. Díky masivní betonové desce těsně pod povrchem kopce by přestál letecké bombardování. Nebyl to však bunkr pro dlouhodobé přežívání větší posádky. Měl sloužit jen k řízení operací. Nebyly v něm žádné ubytovací prostory nebo jídelny.
Přešli jsme do komunikačního centra bunkru. Sem přicházely dálnopisné zprávy z bojiště. Dostávaly se k velitelům letectva, námořnictva, pozemních sil nebo ke zpravodajcům. Ti všichni měli kanceláře s velkými okny do centrální plánovací místnosti.
„Na první pohled tu mohli vidět, kolik sil mají k dispozici. Kolik tanků, lodí, letadel a kolik vojáků. Na stěnách byly mapy se zakreslenými pohyby vojsk,“ ukazoval mi můj průvodce z Královského vojenského muzea.
Československo a sousední Německá demokratická republika byly na mapách zakreslené jako nástupní stanice pro sovětské divize ke vpádu do tehdejšího západního Německa. Vedle sebe tu jsou pro porovnání zapsané početní stavy armád NATO v Evropě a Varšavské smlouvy. 630 tisíc vojáků na západ od železné opony stálo proti skoro jednomu miliónu na druhé straně. Podobná byla i převaha rudého tábora v letadlech a tancích. Toto muzeum studené války ukazuje, snad nezaujatě, kdo v ní byl potenciálním agresorem a kdo měl být tím napadeným.
Nahoře na povrchu nad bunkrem stojí jen malý cihlový domek. Skrývá vchod do podzemních prostor. Okolní krajina kopce Kemmelberg je vyhledávaná turisty a cyklisty, kteří si tu vychutnávají vrchařské terény. O oploceném vojenském prostoru na svahu kopce se v okolí vždy vědělo, že skrývá nějaké tajemství, ale nikdo přesně nevěděl jaké.
Čtyřiaosmdesátiletá Monique Dekeerle je spolumajitelkou hotelu De Hollemersch stojícího na dohled od bunkru. V obci žije od roku 1959. „Vždycky se říkalo, že je tam skladiště jaderných zbraní. Ale v 70. letech jsme tu měli první cvičení a přijelo vrchní velení belgické armády. Pak už se vědělo, že je tam bunkr pro přežití generality našeho vojska,“ zavzpomínala.
Z blízkosti tajemného bunkru prý nikdy obavy neměla. Mnoho lidí ve vsi má ovšem stále z tohoto vysloužilého vojenského zařízení strach, i když se přednedávnem otevřelo jako expozice veřejnosti. Vytvořili si svou vlastní náturu. Život ve strachu. Bázni z Rusů, těch na druhé straně. A ten strach v nich žije dokonce i teď.
Proto dnes ani nemají zájem zjistit, co to v jejich bezprostřední blízkosti vlastně bylo, a na prohlídku bunkru se nehrnou. V návštěvnické knize je nejvíc zápisů bývalých vojáků, kteří se přijeli podívat, odkud se řídila cvičení, při kterých se připravovali na to, kdyby se studená válka změnila v opravdovou.
