I svatí mužové mají své superstar
Jsou nepřehlédnutelní a v Indii jich je stále dost a dost. Potkáte je v rušných městech, v pustých horách i na zaprášeném venkově. Řeč je o indických sádhuech, tedy svatých mužích. Jejich počet se odhaduje na pět miliónů a stále se těší velké úctě. I když moderní doba se podepsala i na jejich kreditu.
Menet Naga Baba stojí, a to už plných dvanáct let. Opírá se o jakousi houpačku vystlanou přikrývkami. Ta je zavěšena pod střechou jeho stanu. Takto bdí i spí, jí i medituje. Jeho nohy se změnily v jakési svraštělé pařezy s nateklými prsty. Ptám se, proč si zvolil právě takto extrémní cestu askeze.
„Poradil mi to můj duchovní vůdce, můj guru. Měl vnuknutí. Až mi dá pokyn, svoji zkoušku ukončím. Zatím však nepřišel ten pravý čas,“ usmívá se Menet Naga Baba a nezdá se, že by mu jeho neobvyklá poloha nějak zvlášť vadila. Ptám se, kde je teď jeho guru. Muž ukáže mlčky k vedlejšímu stanu. Učitel leží na koberci a spí.
Rozhodně nechci znevažovat svaté muže a askety. V touze po nalezení absolutna stojí celé roky na jedné noze, nechávají se za živa pohřbít na dlouhé dny nebo se kutálejí stovky kilometrů v prachu. Sádhuové se zcela oddali svému asketickému způsobu života. Zpřetrhali rodinné vazby, žijí v jeskyních, lesích nebo chrámech.
„Odešel jsem z domova, když mi bylo jedenáct let. Od té doby hledám odpověď na otázku, kdo jsem. Proč tady jsem? Nezajímá mě, co se děje kolem mě. Soustřeďuji se jen na své nitro,“ říká mi čtyřicátník Sri Baba. Jak tvrdí, posledních pět let skoro nejí. Jen tu a tam ovoce. To je všechno.
Rana Baba je nahý. Už patnáct let. Tělo má našedo natřené popelem z posvátného ohně. Jeho nerozlučnou družkou je hliněná dýmka napěchovaná marihuanou. „Je to moje volba. Záleží na každém, na jakou cestu se vydá. Já si vybral složitou stezku poznání,“ říká mi Rana Baba. Není mu skoro rozumět. Kouří jednu dýmku marihuany za druhou a jeho oči mají skelně nepřítomný pohled. Ztěžka zvedá ruku, aby udělil požehnání poutníkům, kteří přicházejí k jeho ohni.
Většina svatých mužů žije v ústraní a okruh jejich příznivců a žáků se počítá na tucty. Jsou ovšem i tací, kteří dosáhli obrovského věhlasu a stoupenců mají doslova milióny. Připomeňme třeba Sai Babu nebo Maharišiho s žáky po celém světě. Mezi rodící se superstar patří Pilot Baba. Charismatický muž, který prošel dlouhou cestou od pilota indického letectva až k duchovnímu vůdci. Právě válečné utrpení změnilo jeho životní směr.
„Ptal jsem se sám sebe, proč lidé nemohou žít v míru a lásce. Proč nemohou své životy obětovat druhým? Proč se neptáme, kdo vlastně jsme? Známe naše jména, naše povolání, naši podobu, ale víme vlastně kdo jsme?“ říká mi Pilot Baba.
Poprvé jsem jej potkal před dvanácti lety na náboženské pouti v Haridwaru. Jeho tábor čítající několik stanů byl tehdy zastrčený na kraji města. Během letošní Kumhb Mely byl Haridwar plný jeho billboardů a Pilot Baba neúnavně přednášel tisícům lidí.
I v religiózní Indii však vztah k sádhuům poznamenala moderní doba. Úcta k nim přece jen bledne. Především mezi vzdělanými lidmi z měst. „Každý, kdo stane před sádhuem, vzdá mu svůj hold. To je věc kultury a tradice. Myslím si však, že pro svoji víru svaté muže a jejich kousky nepotřebuji,“ říká mi třicátník Rajiv.
Hned ovšem nezapomene vyjmenovat své duchovní vůdce, kterým on osobně věří a respektuje. Indové prostě své svaté muže ctí i milují. I když o jejich nadpřirozených schopnostech někdy přece jen trochu, ale jenom trochu, zapochybují.
