Napoleon u Waterloo zase prohrál
Kule létaly vzduchem, děla pálila a vojáci padali k zemi. Mrtví a ranění se počítali na desetitisíce. Tak to před 195 lety vypadalo na poli mezi městy Waterloo, Genappe a Braine l’Alleud nedaleko Bruselu. Střetla se tam armáda císaře Napoleona Bonaparta se spojenými vojsky Angličanů, Nizozemců a Prusů. Kdo úplně nezapomněl na hodiny dějepisu, jistě si vybaví, že tato bitva byla pro Napoleona poslední. I letos se na polích u Waterloo historie opakovala. Tři tisíce nadšenců pro období napoleonských válek tam předvedlo rekonstrukci slavné bitvy.
Do dvou hlavních ležení se stany vystlanými slámou, otevřenými ohništi a kolem nich poskakujícími markytánkami se sjely tři tisíce vojáků - členů různých klubů vojenské historie ze 17 zemí. Tehdy v roce 1815 se tu chystalo k bitvě 200 tisíc mužů ve zbrani.
Letos v půlkulaté výročí slavné porážky napoleonské armády ji přijelo pomoci zinscenovat i 120 nadšenců z Česka. Ti na spojenecké straně, v pruské armádě, tak trochu měnili historii. Představovali totiž rakouské vojáky 42. pěšího pluku hraběte Erbacha. Rakušané ovšem u Waterloo nebojovali. Muži v bílo-oranžových uniformách však přijali pozvání kolegů – Prušáků - a přijeli jim v bitvě vedené „jen jako“ pomoci.
„Samozřejmě střílíme slepými a střílíme podle tehdejších regulí,“ říká feldvebl Martin Jerie. „Náboj má 12 gramů střelného prachu. Místo kule máme dnes ucpávku. Střílíme přesně, jak se střílelo tenkrát, takže nějaké dvě až tři rány za minutu,“ upřesnil.
„Je to koníček. My nerybaříme, my děláme napoleonské války. Chceme ukázat, co to tenkrát bylo, ale v lepším podání, tedy bez zranění, bez smrti a bez ztrát, které tu byly a byly strašlivé. Nechceme, aby se to víckrát opakovalo,“ dodal Martin Jerie.
Letos počasí vojákům příliš nepřálo. Den před bitvou dokonce padaly kroupy. Ale vlastně to bylo dobře. Bylo totiž přibližně tak jako před 195 lety. Chladno a sychravo. Tehdy bylo dokonce tak mokro, že Napoleon nemohl nasadit kanóny už brzy ráno. Zpoždění bitvy se mu nakonec stalo osudným. To jeho vojáci s červeno-modro-bílými trikolórami na čepicích netušili. Ti dnešní však věděli, do čeho jdou.
„Chystáme se na smrt, někde tu padneme. Je to podle historie, takže co se dá dělat,“ svěřil se Václav Řeha z Frýdku-Místku, jinak ze Středoevropské napoleonské společnosti. „Každý voják si do bitvy bral svoji nejlepší uniformu, vypasovanou a vyčištěnou, protože nevěděl, jestli padne a v čem ho pak pochovají. Do kapsy si dával pár drobných pro toho, kdo ho bude pochovávat. Byl zvyk, že ti, co pochovávali, vybrali mrtvým peníze z kapsy. Byl to zvyk u každé armády,“ popsal tehdejší zvyklosti Václav Řeha.
Tento voják šel tedy do bitvy s několika eury v kapse. S čím se do ní vydával velitel Jakub Samek? „S historickým vědomím, že tuto bitvu nevyhrajeme,“ dozvídám se.
A nevyhráli. Ale tak to zkrátka musí být, aby byla rekonstrukce věrohodná. Zatímco před skoro dvěma staletími trvala bitva od deseti ráno do osmi večer, rekonstrukce byla jen dvouhodinová. K rozprášení napoleonských šiků však stačila.
U Waterloo se i tentokrát potvrdilo, že se oprávněně stalo synonymem porážky, ze které se Napoleon už nevzpamatoval.
