Cikánský hitmaker dnes hraje po kazašských barech
Mnozí z nás mají jistě v dobré paměti nádhernou filmovou baladu Cikáni jdou do nebe. Letos uplyne od jejího vzniku už 35 let. Hudební podívanou natočil moldavský režisér Emil Loteanu a natáčení se zúčastnili romští hudebníci, herci a zpěváci z celého tehdejšího Sovětského svazu. Jednoho z nich jsem našel až v dalekém Kazachstánu.
Kdo jednou uslyšel píseň Nane cocha, těžko na ni zapomene. Většina písniček z filmu Cikáni jdou do nebe natolik zlidověla, že je hrají cikánské kapely po celém světě. Originál je ovšem pouze jeden. Tuto úžasnou muziku natočil a nazpíval před 35 lety Alexander Kozelskij.
„Film se natáčel v Moldavsku, Zakarpatí a na dalších místech. Tehdy jsem pracoval v moskevském Divadle Romen. Tam nás objevili a angažovali do filmu. Byla to velká produkce, které se zúčastnilo mnoho umělců,“ vzpomíná Alexander Kozelskij.
Zápletka filmu je prostinká. Vychází z romantické povídky Maxima Gorkého Makar Čudra o tragické lásce cikánské vědmy Rady a zloděje koní Lojka Zobara.
V roce 1976 se film pevně usadil na první příčce v návštěvnosti. V sovětských kinech ho za rok vidělo 65 miliónů lidí. Do jeho příprav však zasáhlo i tehdejší vedení socialistické kinematografie. Rovnost a přátelství mezi národy jako obvykle zůstaly jen frázemi na papíře. Hlavní role ve filmu Cikáni jdou do nebe totiž nehráli Romové.
„Zobar nebyl Cikánem, ani Rada. Byla to Moldavanka a jmenovala se Světlana Toma. On se jmenoval Grigore Grigoriu. Romové hráli druhořadé role. Ti ostatní byli většinou Rusové, ale objevili se tam také Židé, kteří jsou výbornými muzikanty. Židovští houslisté pracovali mnoho let s Romy v divadle,“ vypráví Alexander Kozelskij.
Se Sašou Kozelskim dnes vystupují jeho dcery a také doprovodný kytarista Anatolij. „Takových sólistů jako Saša je málo. Kdysi hrálo v Sovětském svazu 50 cikánských kapel, ale muzikantů Sašova formátu bylo nanejvýš pět. Ředitel Divadla Romen Nikolaj Sličenko mu mnohokrát nabízel stálou práci v Moskvě, ale Saša má rodinu tady v Kazachstánu, a to je pro něj hlavní. Rodina ho nepustila,“ dozvídám se.
70. a 80. léta byla v životě Alexandra Kozelského nejlepším obdobím. „Kdyby se tak ty časy vrátily! Teď je mnohem hůř. Dneska hraji na festivalu, a to je pro mě dobrý den. Je to opravdový koncert s obecenstvem. Jinak totiž hraji po restauracích nebo na večírcích. Dnes už cikánskou hudbu poslouchá jen málokdo a v televizi vystupujeme zřídka. Je nám dobře, když slyšíme kytaru a potlesk,“ říká umělec.
Se starými dobrými časy spojuje Sašu Kozelského už jen hudba. Ta z filmu Cikáni jdou do nebe se pro tuto cestu časem hodí lépe než kterákoli jiná. Ostatně vyzkoušejte si to sami.
Zvětšit mapu: poloha Astany v Kazachstánu
