Korejský poloostrov je 60 let ve válečném stavu
Zapomenutá válka se říkalo konfliktu, který si vyžádal přes tři milióny mrtvých. Korejská válka začala už před 60 lety. Symbolem rozděleného Korejského poloostrova dodnes zůstává příběh dvou bratrů, kteří se potkali na bojišti. První z nich však bojoval za komunistickou, druhý za jihokorejskou armádu.
Štěbetání dětí se rozléhá pod křídly vojenských letounů. Jen v jejich stínu totiž lze uniknout prudkým slunečním paprskům. Jedna třída tak sedí pod ruským migem, další zase našla útočiště pod americkým douglesem. Nejvíce jich ale odpočívá pod někdejší létající pevností, bombardérem B-29.
Pro nás možná trošku zvláštní obrázek, v Koreji ovšem zcela běžný. Návštěva válečného muzea totiž patří doslova k povinnostem nejen žáků základních a středních škol, ale i školek. A v těchto dnech to platí dvojnásob.
Po prohlídce venkovní expozice s vojenskými letouny, tanky, raketami i loděmi míří všichni návštěvníci do samotných útrob komplexu, který nabízí na 13 tisíc exponátů. Průvodce poctivě popisuje všechny události od prvního dne, kdy komunistická vojska severu zcela nečekaně zaútočila, pokračuje pádem metropole Soulu a ústupem na samotný jižní cíp poloostrova.
„Dál už nebylo kam ustoupit, to byla naše poslední možnost i naděje. Tuto linii u Pusanu, kam se severokorejské jednotky dostaly už 15. září, tedy za necelé tři měsíce, jsme museli bránit až do konce. Pokud bychom padli, komunisté by definitivně zvítězili,“ vypráví pan Čo.
Tří- a čtyřletým klukům a holkám jeho slova pochopitelně nic neříkají. Postupně se k nám však přidávají i studenti vojenských škol a nechybí ani samotní vojáci, a tak má vděčnější a hlavně pozornější publikum.
„Bojovalo se nejen samotnými zbraněmi, ale i pomocí propagandistických materiálů. Severokorejci a Číňané se mezi vojáky OSN snažili dostat co nejvíce různých pohlednic, přání a podobně. Na některých je třeba vyobrazena šťastná žena, jejíž manžel, komunistický voják už neriskuje život na frontě a brzy se vrátí domů. Vše končí výzvou k vojákům jednotek OSN, aby se vzdali a neriskovali smrt. Jiný zase ukazuje, jak severokorejská rodina večeří u prostřeného stolu, zatímco jihokorejská hladoví někde ve sklepě,“ ukazuje pan Čo.
Mezitím se děti řadí před fotografa, který jim udělá nezapomenutelný snímek před některým z exponátů, nejlépe stíhačkou nebo tankem. Jak bizarní a hrůzná celá Korejská válka, kterou filmoví diváci znají hlavně díky seriálu M.A.S.H. i stejnojmennému snímku, byla, potvrzuje i příběh dvou korejských bratrů. Zničehonic se totiž potkali v jedné z bitev. Každý ovšem bojoval v jiné, tedy nepřátelské armádě.
„Jejich příběh symbolizuje tragédii celého konfliktu. Starší bratr, jihokorejský důstojník, se totiž na bitevním poli potkal s mladším sourozencem bojujícím v řadách komunistické armády. Prý se objali, na nějaká další slova však nebyl čas. Smrt byla všudypřítomná a jejich velitelé také. Se slzami v očích se rozloučili a pokračovali v boji,“ připomíná pan Čo. Jak dodává, oba bratři po sobě pochopitelně nestříleli. Těžko si však kdokoli z nás uvědomí, co se jim honilo v hlavě a jaké pocity měli. Navíc se už nikdy nespatřili.
„Všichni lidé by měli učinit maximum, aby se válka už nikdy neopakovala,“ říká v této souvislosti 83letý válečný veterán Sin Duck-yong, který mne krátce na to dovede k sousoší obou bratrů postavenému v areálu muzea.
Od symbolu utrpení a rozdělení Korejského poloostrova se ještě vydáváme k hodinové Věži míru vyjadřující naopak víru v lepší budoucnost, kdy se dvě sestry opírají o stopky s datem 25. června 1950, tedy dnem začátku celého konfliktu. Zároveň však drží druhé hodiny ukazující „věčný“ čas naděje.
