Pro Kazachy je kůň největší poklad
Čínští Kazaši se i v 21. století nejraději prohání na koních. Toto čtyřnohé zvíře je pro ně doslova vším, nejen dopravním prostředkem. Komunistické úřady by je nejraději všechny přestěhovali do měst, ale desítky tisíc Kazachů i nadále odolávají a dávají přednost tradičnímu životu v jurtách.
Pozdravy, úsměvy, všude panující veselí. Tisíce Kazachů se neviděly dlouhé měsíce, na zimu totiž odcházejí do nižších, teplejších oblastí a někteří své jurty u jezera Sayram postavili teprve nedávno. Nyní už jsou ovšem zpět, spolu se stády ovcí, koz a samozřejmě i s koňmi.
„Jde o nejdůležitější den v životě celé rodiny. Můj pětiletý vnuk totiž bude obřezán. A součástí celého obřadu jsou i různé slavnosti, na kterých nechybí koňské závody, zápasy nebo třeba zdvihání žen muži,“ vysvětluje 70letý Kerimbek. Kazaši jsou muslimové a obřízka u chlapců představuje první významnou událost od narození.
Jeden z mužů ostatním představuje další program, který se však nebude příliš lišit od podobných událostí, které pláně u posvátného jezera Sayram zažívaly už před staletími. Jedinou změnou jsou motorky zaparkované vedle přivázaných koní. Přesto i ony mají sedla zdobená pestrobarevnými kusy látky zakončenými třásněmi. Na jedné z nich právě přijeli mladí manželé s dvouletým klukem.
„Seznámili jsme se jednoduše. Manžel jezdíval s kamarády okolo našeho stanu, až jednou u nás zastavil. No a po roce a půl jsme se vzali. Jako věno ovšem nejprve musel mým rodičům dát stovku ovcí. Někde však požadují i mnohem víc, takže jsem ho vlastně vyšla levně,“ vypráví mi se smíchem 22letá Guli.
Cestou k nejbližší jurtě mi ještě povídá, jak právě v těchto místech chodívala do školy pod širým nebem. Učitel za nimi vždy přijel, jak jinak než na koni, až sem. Ty časy už jsou dávno pryč. Čínské úřady jim přikázaly, že musí děti posílat do školy ve městě Bolo, které je odsud vzdálené zhruba dvě hodiny cesty autem. I proto od pondělí do pátku spí na ubytovně nebo u příbuzných. Domů pak jezdí jen na víkend.
Více už si toho však nestačíme říct. Za rameno mne totiž uchopil pan Kerimbek, který mě, na oplátku za to, že jsem s ním točil rozhovor a také si ho vyfotil, pozval na oběd. „Na koni jsem začal jezdit, když mi bylo deset. Jezdím tedy už šedesát roků a můj vnuk půjde v mých šlépějích. Samozřejmě nevíme, jak moc se život za dalších 20 let změní, ale doufám, že si naše zvyky i hodnoty udržíme. Musíme být jednotní, jak samotná rodina, tak i všichni Kazaši,“ povídá mi Kerimbek, zatímco jedna z žen nám přinesla studené maso s rýží.
Sedíme se zkříženýma nohama v jurtě, jídlo nabíráme rukou. Když mi však můj hostitel prozradí, že kvůli dnešní slavnosti zabili i koně, pokračuji už pouze rýží. Okolo koní se ovšem točí prakticky celý život čínských Kazachů, tedy těch, kteří odmítli nabídku čínských úřadů přesídlit do měst. Pravda, mnozí ke stěhování stanů před zimou používají velbloudy, přesto kůň je pro ně nejvzácnější. Ostatně, poprvé se toto čtyřnohé zvíře domestikovalo právě v Kazachstánu.
„Ztratil se mi kůň, už před devíti dny. Znamená pro mne celý majetek a používám ho i jako hlavní dopravní prostředek,“ svěřil se mi v jednom horském údolí, když jsem mířil k jezeru Sayram, asi 60letý muž, zatímco kličkoval mezi nákladními automobily. Jízdu na koni mají Kazaši prostě v krvi.
„Naučíte se to za jeden měsíc. Otec jezdil přede mnou, já ho následoval a vše dělal podle něho. Z koně jsem spadl jen pětkrát, než jsem vše zvládnul,“ pochlubí se teprve devítiletý kluk a spolu s kamarády odcválá do nekonečné zelené stepi.
