Slávu nejvzdálenějšího přístavu Ruska už připomínají jen mrtví

Na konci 19. století propukl mezi evropskými mocnostmi nevídaný zájem o čínská území. Po Británii, Portugalsku a Německu si svůj díl území v někdejší Říši středu ukrojilo i carské Rusko. Tehdy vznikl také slavný přístav Port Arthur, který Moskva ve 20. století ovládala celkem dvakrát – do roku 1904 a pak ještě deset let po 2. světové válce. Památku padlých vojáků před několika dny uctil v tomto městě i ruský prezident Dmitrij Medveděv.

Lokomotiva s pěti nákladními vagóny na chvíli zastavila provoz na silnici vedoucí k přístavu Lu-šun. Po několika minutách začne couvat a mizí za zatáčkou. Směrem k moři, do konečné zastávky na trati postavené ruskými dělníky před více než sto lety, už totiž jezdí pouhé dva vlaky denně.

A právě malé dřevěné nádraží budované od roku 1900 zůstává jedním z mála zdejších symbolů někdejší říše Romanovců, které se dochovaly až do dnešních dnů. Rusko oficiálně získalo tuto oblast v roce 1898, kdy si ji na 25 let pronajalo od čínského vládce, podobně jako Němci Čching-tao, Britové část Hong Kongu a Portugalci Macao.

Příliš dlouho si ovšem přístavu nazvaného Port Arthur neužili. V roce 1904 je totiž napadli Japonci, kteří carské jednotky porazili. Největší a rozhodující bitva se strhla o pevnost ležící na kopci vzdáleném od přístavu několik set metrů vzdušnou čarou.

Části chodeb v pevnosti Port Arthur

„Pevnost byla hlavním bojištěm. Bitva o město mezi ruskou a japonskou armádou trvala téměř rok, celých 119 dní se však bojovalo jen o tento vojenský komplex tvořený soustavou podzemních bunkrů. Dodnes můžete vidět stopy po střelách z kulometů i rozbombardované části pevnosti. Celkem tehdy na obou stranách zahynulo na 150 tisíc vojáků,“ ukazuje mi průvodkyně betonové opevnění ukrývající se v nízkém lesíku na hoře Ťi-kuan.

Vstupní brána, části chodeb i bývalá ubytovna pro vojáky připomínající chrámovou loď zůstávají němými svědky krutých bojů i porážky Ruska v roce 1905. „Tehdy japonské jednotky vytvořily na zemi i moři obrannou linii a přímo ve městě, které přejmenovaly na Rjodžun, vybudovaly vojenské tábory. Byly prakticky všude, nejen v této pevnosti. Dnes některé slouží turistům, kteří si je mohou prohlédnout,“ dodává průvodkyně.

Pozornost návštěvníků budí především dobové zbraně, zejména velké carské kanóny, které nemohou chybět na žádné fotografii. Ne všichni však vyjadřují nadšení a spokojenost. „Moc tady historii necítím, čiší z toho spíše komerce. Turistický ruch je příliš rozvinutý a potlačuje původní poslání, tedy aby se návštěvníci dozvěděli více o našich dějinách. Opak je ovšem pravdou. Navíc míst, která můžete vidět, je poměrně málo. Ta nejzajímavější zůstávají vojenskými zónami a podobné je to i s hřbitovem ruských vojáků,“ líčí své pocity 22letá studentka.

Památník nad přístavem Lu-šun

Lu-šun je totiž i v současnosti strategickou námořní základnou, dnes samozřejmě čínskou. Cizinci si dokonce musí dávat velký pozor, aby se náhodou neocitli v zakázaném území – označení lze snadno přehlédnout. Nedostanete se ani k samotnému moři. Přístav proto můžete vidět jen shora, z kopce Bílého nefritu, na kterém se tyčí 67 metrů vysoký památník.

Jedinými živými tvory, kteří se mohou v bývalém Port Arthuru volně pohybovat, tak jsou ptáci. Milióny se jich totiž právě tady připravují na cestu do teplých krajin, nebo se z nich vracejí. Při dobré viditelnosti dohlédnete až na ostrůvek Lao-tchie, kde se shromažďují. A za ním rozeznáte na vodní ploše i přírodní hranici mezi Žlutým mořem a mořem Po-chaj, kdy na jedné straně je voda zbarvená dožluta, na druhé domodra.

Do zmiňovaného hřbitova ruských vojáků mohou jen jejich příbuzní. Když jsem však správci řekl, že jsem z Prahy, otevřel mi se slovy, že Československo přeci také patřilo Sovětskému svazu. Do ruky mi vnutil několik rudých karafiátů a pak mi ukázal hroby hrdinů SSSR. Většina z nich padla v korejské válce, o které tu ovšem mluví jako o spravedlivé obraně před americkým agresorem.


Zobrazit Bývalý přístav Port Arthur, dnes Lu-šun, Čína na větší mapě
autor: mir
Spustit audio