Utekl od civilizace, aby choval kozy
O útěku z města sní mnoho z nás, jen málokdo ovšem dokáže natrvalo vyměnit pohodlí městského bytu za život uprostřed přírody, která umí být i pěkně nepříjemná. Výjimky však existují. Jednu takovou jsem našel na svých cestách po Srbsku.
„Tady se zpracovává mléko. Dřív tady byl sklípek, ve kterém zrála rakije. Teď tady zrají plísňové a jiné kozí sýry,“ ukazuje mi s neskrývanou pýchou své sýrové království Nikola Banković. Najdete tu sýry se sušeným ovocem, ořechy, ale i takové, které by ochutnal asi jen opravdový šílenec.
Jak poznamenává naše společná kamarádka Mirjana, Nikolovy sýry se podávají jen v těch nejlepších bělehradských restauracích, jako je třeba Zaplet nebo Továrna chutí. Nikola se sýrařem stal vlastně náhodou. Říká, že život bývá klikatý a někdy nás vede opravdu po kozích stezkách.
„Původně jsem tady chtěl chovat hlemýždě. To byla katastrofa. Investoval jsem velké peníze a vybudoval obrovskou farmu, která už neexistuje. Skončil jsem úplným bankrotem. Za poslední peníze jsem koupil dvě kozy, abych měl alespoň vlastní mléko. A to mě zachránilo. Byl to fantastický nápad a dnes prodávám sýry do exkluzivních bělehradských restaurací,“ říká hrdě.
Ještě předtím se však Nikola pohyboval v oděvní branži a vůbec si nežil špatně. „Celý život jsem dělal jen pro peníze, ale žádná práce mě nebavila. Nevěřil jsem nikomu, kdo říkal, že má rád své povolání. Dokud jsem nepoznal kozy. Jsou to fantastická a inteligentní zvířata. Dneska s nimi pracuji raději než s lidmi. Veškerou komunikaci jsem omezil pouze na své přátele,“ dodává.
Nikola Banković odjel z Bělehradu do jižního Srbska – do vesnice Rudnik, kde měl jeho otec chatu. „Můj tatík se sem chtěl přestěhovat na důchod. Když odešel do penze, našli mu rakovinu a umřel. Pochopil jsem, že nechci čekat na důchod, abych se sem přestěhoval, že tady chci žít hned. Chci založit rodinu, vychovávat děti a chovat kozy. Chci žít klidně a bez nervů, že ráno musím do práce,“ vysvětluje.
Nečekejte ovšem žádnou selskou idylu. Rodina Nikolovo obrácení moc nepochopila a přítelkyně po několika měsících utekla. „V zimě je tady dost sněhu a to mě rozčiluje. Nesnáším zimu. Mám rád, když není ani zima ani horko. Od května do října je tady tak akorát, jenom nám chybí voda. Poblíž není řeka ani jezero. A s kozami je to jako s dětmi – jsou fantastické, ale vyžadují neustálou pozornost,“ říká chovatel s tím, že kozy je třeba třikrát denně podojit a nemůže se tedy od nich vzdálit.
Život na kozí farmě však není tak jednotvárný, jak by se mohlo zdát. Nuda tady nebývá častým hostem. „Největší blázinec byl, když jsem připouštěl kozla. Kozy o něj začaly soupeřit a nastal chaos. Kozel si každý den vybral jednu a všechno se to dělo tady před našima očima. Kozy každé ráno přicházely od chlívku a vytvořily kolem kozla kruh, aby si mohl vybrat. Samotný akt se odehrával uprostřed kruhu. Bylo to pro ně něco jako svátek,“ popisuje Nikola.
Při natáčení reportáže je s kozami ovšem potíž. Nechtějí se příliš k ničemu vyjadřovat. „Támhleta černobílá komunikuje nejvíc. Všechno by ti řekla. Dokonce ji natáčela srbská televize, takže už je mediálně profláknutá. Natáčeli taky reklamu,“ ukazuje hrdý chovatel.
Po neúspěšném rozhovoru alespoň čichám ke kozám, které si mě přišly prohlédnout. Kozy Nikoly Bankoviće nepáchnou. Dokonce bych řekl, že decentně voní – „Borovým lesem číslo 5“.
„Sýr musí být chutný. Kozí sýr obyčejně trochu páchne, ale to je chyba. Můj sýr po kozách nesmrdí. A v čem je to tajemství? Nechovám s nimi společně kozla a osm měsíců v roce žijí a spí venku. Do chléva se jdou jenom nažrat a v zimě tam nocují. Proto hezky voní – nesmrdí chlévem ani močovinou. A proto také dávají dobré mléko,“ vysvětluje chovatel.
Není divu. Kozy už spásly zeleninovou zahradu a všechny byliny v širokém okolí. Do sýra Nikola přidává bazalku, ovoce, ořechy, fíky nebo olivy. Teď má v plánu nový sýr, přesněji řečeno staronový.
„Měl by se jmenovat Benátský. Rudnik byl v 15. a 16. století v obchodním spojení s Dubrovníkem a tedy s Benátskou republikou. Jako dopravní prostředek se tehdy používali velbloudi. Opravdu,“ potvrzuje Nikola, když nevěřícně kroutím hlavou. „Rodina Devedžičů na velbloudech vozila zboží od nás k moři. Naopak z Dubrovníku k nám zase jednou přivezli recept na sýr, který se tady pak začal vyrábět a prodávali ho opět v Dubrovníku.“
Výjimečnost benátského sýra spočívá v tom, že se při jeho výrobě nepoužívají žádné chemické látky ani syřidla. Jeho základem je čisté mléko. Kozy musí vyrůstat na bylinkách.
Zákazníci přerušují poučný výklad o historických, lidských a geografických předpokladech dobrého kozího sýra. Je na čase rozloučit se s Nikolou Bankovičem a jeho 15 kozami. Až přijedeme příští rok, bude stádo zase větší.
