Na procházce po Lutychu s komisařem Maigretem
Agatha Christie si za jednoho z hrdinů svých detektivek zvolila Belgičana Hercula Poirota, ačkoli sama byla Britka. Stejně tak jiný slavný autor detektivních románů vytvořil hrdinou svých děl Francouze sloužícího na pařížském komisařství, přestože sám byl Belgičan – rodák z Lutychu. Tím slavným komisařem je Jules Maigret a jeho duchovním otcem Georges Simenon, který inspiraci pro své prvotiny hledal právě v rodném městě na východě Belgie.
Stvořitel Julese Maigreta – Georges Simenon – žil v Lutychu až do svých dvaceti let. Pak odešel do velkého světa, do Paříže, aby se stal slavným spisovatelem. V rodném městě ovšem už jako mladý, začínající autor sbíral při sledování soudních procesů náměty pro své psychologicky propracované detektivní romány.
Miláček žen Simeon
„Narodil se ve druhém patře. Jeho rodiče tu však nebydleli dlouho. Několik týdnů po jeho narození se chtěla jeho matka přestěhovat, protože jí vadily neustálé hádky s ostatními nájemníky,“ ukazoval mi Rudi Katusic, znalec simenonovské historie v Lutychu, omšelý dům v Leopoldově ulici.
Budova má dokonce vytlučená okna. Vedlejší dům se totiž před lety zřítil po výbuchu plynu a stavby okolo tím také utrpěly. Na vývěsních štítech jsou však jasně vidět jména Georges a Joséphine. Majitelé obchodu tím poukazují na milostný vztah mezi Simenonem a černou umělkyní Joséphine Bakerovou.
Byl snad Simenon miláček žen? „Evidentně ano. Alespoň podle toho, co sám říkal. Nemáme však, jak to ověřit. Jednou prý diskutoval s Fellinim a režisér se přirovnal ke Casanovovi, který měl za svůj život deset tisíc milenek. Simenon na to odpověděl, že to není až tak neobvyklé. Rychle spočítal, že měl běžně dvě milenky za den. To je v podstatě také deset tisíc za život,“ vyprávěl historku ze spisovatelova života Rudi Katusic.
Simeonovy stopy všude
Stáli jsme přitom vedle bronzové lavičky, na které seděl pán v klobouku a s dýmkou v ruce – také bronzový. Byli jsme na náměstí s příznačným názvem Place du Commissaire Maigret. Komisařova bronzová kolena byla vyleštěná tisíci kalhot a sukní děvčat. I bronzový pan Maigret alias Simenon jich tedy měl asi požehnaně.
Dál po Leopoldově ulici jsme s panem Rudim došli až k Obloukovému mostu, podle kterého nazval Simenon, ještě coby redakční elév skrývající se pod pseudonymy, svůj první detektivní román Au pont des Arches – Na Obloukovém mostě.
Je to spojnice mezi dvěma poměrně odlišnými světy v Lutychu. Na druhé straně mostu je čtvrť, která se jmenuje Outremaes, což v překladu znamená „za řekou Maes“. Byla to dělnická čtvrť, chudší část Lutychu. Právě tady bydlel v několika domech Georges Simenon, než se odstěhoval z Belgie.
Sentimentální plácek v Lutychu
Zašli jsme i do tmavého bytu jednoho z domů ve vnitrobloku nedaleko kostela svatého Floriána. Tam se podle pana Rudiho scházela bohémská společnost, do které mladý Georges patřil. Zpívalo se, filozofovalo, pilo, kouřil se hašiš a inhaloval éter. Dnes v tomto malém muzeu sedí několik figurín a jakoby debatuje o životě.
Čtěte také
Ten svůj spisovatelský ovšem Georges Simenon nakonec nespojil s Lutychem. 10. prosince 1922 své město definitivně opustil a vydal se do Paříže a dál do světa. Na Lutych však nezapomněl a moc dobře si pamatoval, že to bylo město jeho dětství a raného mládí. Zvlášť vzpomínal na kulatý plácek nedaleko domu, kde bydlel.
Na kulaté náměstí, které se jmenovalo a dodnes jmenuje Place Congrés, měl Georges Simenon nejhezčí vzpomínky z dětství. Tady s kamarády hrával fotbal, honili se a možná si hráli i na četníky a na lupiče. Budoucí slavný spisovatel bydlel kousek odtud v ulici Rue Pasteur.
Při jednom ze svých – ne moc častých – návratů se Simenon nechal slyšet, že pokud po něm chtějí něco pojmenovat, mělo by to být náměstí Congrés. To se bohužel nestalo. Radnice se po Simenonovi rozhodla pojmenovat ulici Louise Pasteura. Simenon na to reagoval slovy: „No nic, ale omlouvám se velkému Pasteurovi.“
Související
-
Krajané v Belgii se učí péct vánočky: před dvanácti lety pěkně pospolu, letos na dálku
Olga Schmalzriedová z krajanského spolku Beseda učí péct krajany tradiční kynutou vánočku. Před dvanácti lety u ní doma, letos výjimečně na dálku. A obtížím se nevyhnuli.
-
Pivo drží Belgičany pohromadě, tvrdí rozhlasový redaktor a autor knihy Pivní království Belgie
Belgie, to není jen Brusel, ale i pralinky, fotbal a především pivo. Mluví o tom bývalý zahraniční zpravodaj Filip Nerad, který o belgickém pivu napsal knihu.
-
Recese, nostalgie a životní filozofie v jediném účesu. Kdo chce být v Belgii trendy, jde „na Jágra“
Deka, zvadlý záclony, čolek nebo „Jágr“. I tak se říká kdysi rozšířenému pánskému účesu. Z módy sice už dávno vyšel, v Belgii se ale pokoušejí o jeho návrat.
