Děti barmských uprchlíků teskní po domově
Z Barmy ovládané vojenskou juntou uteklo v uplynulých letech přes sto tisíc lidí. Většina z nich našla útočiště v uprchlických táborech v sousedním Thajsku. Jedním z nich je i Ban Don Yang ležící v těžko přístupných horách přímo na barmsko-thajské hranici. Jeho obyvatelé živoří bez možnosti návratu a s nejasnými vyhlídkami na budoucnost. A to se pochopitelně odráží i na přáních a tužbách těch nejmenších – dětí.
Úzkým údolím v pohoří Tenasserim se rozléhá tklivá píseň. Slova věnovaná klukům a holkám a především jejich budoucnosti se nesou k modré obloze, stejně jako kouř ze stovek chatrčí rozesetých na okraji džungle.
„Naučil jsem se ji tady v táboře Ban Don Yang, v centru zaměřeném na výchovu dětí. Kytara také pochází odtamtud, mám ji půjčenou. Chtěl bych mít svou vlastní. Třeba si ji někdy budu moci koupit,“ prozrazuje jedno z přání teprve třináctiletý Bísí.
Sedí na malém pódiu hned vedle komplexu, který pod jednou střechou ukrývá jídelnu i nemocnici. V obou je rušno od rána do večera, nejvíce však v odpoledních hodinách, kdy dětem skončí škola. Mnohé míří právě sem – najíst se, ale i na hřiště s houpačkami a skluzavkami.
Za ta léta strávená v táboře se znají všechny, o kamarády není nouze. Bísí je však prý radši sám. „Chybí mi domov, moje vesnice, na kterou často myslím. Nejvíc vzpomínám na naše domácí zvířata, mezi kterými jsem si hrál a vyrůstal s nimi. Na slepice, prasata nebo krávy,“ svěřuje se.
Místo máchání se v potoce, hraní nohejbalu nebo cvrnkání kuliček pod palmami se na kytaru učí skladby svého národa – Karenů –, které líčí i tradiční způsob jejich života. A k němu chov dobytka neodmyslitelně patří. Zvířata navíc bývala jejich jediným majetkem, tedy dokud jim je vládní vojáci nesebrali nebo nepozabíjeli.
„Jsou hrozně užitečná. Prasata nám dávala maso, bez dobytka bychom zase těžko pěstovali rýži. Vzpomínám, jak táta vždy za pluh zapřáhnul krávu a oral. Takže když na ně myslím, vždy mám dobrý pocit,“ dodává Bísí, zatímco jeho prsty lehce kloužou po strunách.
Jeho stále dětská duše evidentně svádí zápas s touhou stát se co nejdříve mužem. Do školy už také brzy přestane chodit, v Ban Don Yangu se totiž potýkají s velkým nedostatkem učitelů a střední škola tu neexistuje vůbec. Tábor samotný je obehnán ostnatým drátem, za který jeho obyvatelé nesmí. Pochopitelně s výjimkou těch šťastnějších, kteří získali azyl ve třetí zemi.
Mnozí tady však žijí už deset let a nevěří, že se odtud někdy dostanou. A to se odráží i na snech a přáních dětí: „Až vyrostu, chtěl bych být lídrem vesnice. Chtěl bych se starat o všechny Kareny, kteří z Barmy utečou. A rád bych jim pomáhal, aby se měli lépe,“ říká Bísí a začíná opět hrát. Národní píseň o životě ve svobodném světě, beze strachu a ostnatých drátů.
