Na Moneta čekaly v Paříži stovky lidí zbytečně
V Paříži skončila tento týden výstava, která vzbudila ve francouzské metropoli rozruch. Od září, kdy byla zahájena, ji vidělo přes devět set tisíc lidí. Absolutní rekord. A kdo byl jejím hlavním hrdinou? Impresionista Claude Monet. Kvůli němu stáli lidé dlouhé hodiny ve frontě a poslední dny často zbytečně.
„Musíte vždy dát na první dojem, ten je totiž nejlepší,“ prohlásil kdysi Claude Monet. Právě teď stojím s dalšími stovkami lidí ve frontě na jeho výstavu a můj dojem je ten, že se dovnitř stejně nikdo nedostane. A je nakonec správný. Stovky lidí čekaly zbytečně, postupně a jen pomalu to vzdávaly. A tak jsem kolem sebe jen slyšel: Můžete jít domů, není šance.
„Čekali jsme tři hodiny a nadarmo. Teď nám řekli, že se dovnitř stejně nedostaneme,“ říká zklamaná dívka ve frontě a její soused, který je z Normandie, dodává: „Jsem v Paříži jenom dnes a chtěl jsem toho využít. Stojím tu několik hodin, ale řekli mi, že není šance.“ Ani on by nelitoval postát si ve frontě v dešti a mrazu třeba až do rána. „Strávil bych ve frontě klidně celou noc, udělal bych cokoliv, jen abych tu výstavu viděl.“ A celou noc by si klidně postáli i jiní.
„Jsem zklamaná, samozřejmě. Nebyla jsem schopná si zorganizovat čas. Pak jde týden za týdnem, nemůžeme se rozhodnout a nakonec to propásneme,“ bere svůj neúspěch téměř tragicky starší paní.
Poslední víkend otevřeli pořadatelé i v noci, ale nestačilo to. Zájem byl příliš velký. Jedna posluchačka Radiožurnálu mi dokonce napsala, že už šla v Praze na autobus, ale pak se rozmyslela, protože zjistila, že už si není možné vstup ani rezervovat. Zbláznili se všichni? Proč tak obrovský zájem?
„Je to Monet. Mám ráda malířství a Monet je výjimečný malíř,“ vysvětluje svůj zájem jedna z návštěvnic. „Výstava byla vynikající. V muzeu Marmottan je sice trvalá expozice Clauda Moneta, ale tady to je něco jiného. Jsou tu obrazy z celého světa, ze soukromých sbírek. Je to výjimečné,“ pochvaluje si jiný úspěšný návštěvník výstavy.
V Grand Palais byly k vidění na dvě stovky obrazů. Mnohé z nich přicestovaly ze Spojených států nebo z Asie. Ve Francii byla retrospektiva tohoto malíře uspořádána naposledy před třiceti lety. A tak není divu, že zájem byl obrovský.
„Je to výstava, kterou můžeme v životě vidět asi jen jednou. Možná ještě někdy, jsme přece mladí,“ usmívá se jeden ze zájemců o vstup. Poslední večer to ve frontě čekajících občas zajiskřilo, když se navzdory jasným slovům pořadatelů lidé nemínili smířit s tím, že Moneta neuvidí.
Když spisovatel Arnošt Lustig učil ve Washingtonu na americké univerzitě, měl ve svém bytě nad postelí pověšenou reprodukci velkého impresionistického obrazu. Teď nevím, jestli to byl Monet nebo Renoir. Když jsem se ho ptal, proč tam má právě tenhle plakát, odpověděl mi: „Abych byl schopen každé ráno vstát z postele, musím se nejprve podívat na tu krásu, na ty úžasné barvy. Dodá mi to sílu.“ Možná proto mají lidé impresionisty rádi, i když na jejich obrazech toho k přemýšlení moc není. Je to hlavně o pocitech.A třeba v ponurých zimních dnech stáli lidé dlouhé fronty hlavně proto, že se chtěli podobně nabít, když je jaro ještě daleko.
Kolem mě odchází skupina studentů. Vzdali to po třech a půl hodinách. „Klidně bychom tu stáli celou noc, na Východ slunce bychom si určitě počkali,“ říkají dvojsmyslně a celkem vtipně s odkazem na stěžejní Monetův obraz. Jinak to ovšem nevidí nijak tragicky. „Prostě jsme se probudili příliš pozdě,“ přiznávají se smíchem.
