Bruslení dal jméno Brusel
Bruslím, bruslíš, bruslíme. Zásluhu na tom, že bruslím říkáme právě brusle a ne třeba ledoboty nebo kluzonože, má belgické město Brusel. Právě tam totiž poselstvo krále Jiřího z Poděbrad v 15. století poprvé vidělo měšťany klouzající se na zamrzlých rybnících a kanálech na botách opatřených noži.
Z Bruselu v tehdejším Brabantském vévodství dokonce poslové přivezli jednu takovou „brusli“ do Čech. Bruslení tedy bývalo už před mnoha staletími v Bruselu lidovou zábavou. Dnes se však v hlavním městě Evropské unie můžete sklouznout jen na jediném zimním stadiónu.
O víkendu před desátou dopoledne si na hladkém ledě zimního stadiónu Poseidon zkoušejí téměř baletní kreace tři začínající krasobruslařky. Záhy se ovšem na led nahrnou děti, teenageři i dospělí, kteří sem míří z široka daleka. Kryté kluziště ve čtvrti Woluwe – Saint Lambert je totiž jediná ledová plocha v miliónovém federálním bruselském regionu, na které se dá bruslit. Proto má i své pravidelné návštěvníky.
Chlapík v džínové košili s šedivým plnovousem a sluchátky v uších je na zdejším ledě každý víkend. Čtyřiapadesátiletý pan Phillip se naučil bruslit až v pětatřiceti. Na bruslení ho baví ta lehkost, v některých případech až odpoutání se od země, i když stále je třeba držet rovnováhu. Nesnaží se jezdit rychle ani se předvádět.
Bruslí po svém a to mu dovoluje vychutnávat si přenášení váhy a hrát si se zemskou přitažlivostí. Je samouk. Vytvořil si vlastní styl, který je sice možná zvláštní, ale funguje. Když si nasadí sluchátka, ocitá se mimo mumraj na kluzišti a po ledu jakoby pomalu tančí. V rohu se otáčí tak ladně, že přitahuje pohledy těch, kteří jen nejistě jezdí po oválu dokola nebo na ledu hrají na babu.
Zimní stadión Poseidon nepatří ani bruselskému regionu ani zdejší obci. Je to soukromý podnik. Když ve Woluwe – Saint Lambert postavili v roce 1964 za obecní peníze krytý bazén, chtěli mít radní vedle něj i umělé kluziště. Jenže finance už na ně nezbyly. Proto hledali soukromého investora.
Zimní stadión vybudovala na obecním pozemku společnost, kterou založil otec dnešního majitele Poseidona Luka Vanaudenhaega. Ledová plocha se otevřela pro veřejnost v roce 1966. Až o 13 let později dostala i střechu.
Pan Luk na stadiónu začínal pracovat, když mu bylo šestnáct. Byla to zábava a zároveň něco výjimečného, protože tehdy byly v Belgii všeho všudy dva zimní stadióny. Když ho pak otec požádal, aby po něm podnik převzal, souhlasil. „Neprovozuji však stadión kvůli zisku. Kdyby to tak bylo, jezdil bych v rolls roycu a ne v malé dodávce,“ směje se.
„Nedostáváme žádné dotace, všechny náklady hradíme sami – údržbu strojů, spotřebu elektřiny, platy zaměstnanců. Na všechno musíme vydělat,“ zdůrazňuje Luk Vanaudenhaege. Pozemek pod stadiónem má pronajatý do roku 2033. Už teď začíná na kluzišti pracovat jeho syn coby třetí generace rodiny, která dala Bruselanům radost z bruslení, když se na to stát i město lidově řečeno vykašlali.
To, že bývá na jediném bruselském kluzišti zvláště o víkendech skoro tělo na tělo, rodinnou firmu pana Luka těší. Po více než 40 letech, co stadión provozuje, potkává najednou děti s rodiči, které si pamatuje jako děti v době, kdy jemu bylo šestnáct. „A oni mne poznávají. Mají na Poseidon hezké vzpomínky. Je úžasné, že sem stále chodí i se svými dětmi,“ usmívá se majitel stadiónu.
Je ovšem pravda, že mnoho možností, kam na jaře a na podzim vyrazit za sportem, obyvatelé Bruselu nemají. Pokud se v belgické metropoli v zimě několik dnů udrží sníh jako třeba letos, je to pro kluziště konkurence. Zájem o něj opadá až po Velikonocích, kdy také začíná na stadiónu technická přestávka, která trvá až do září.
Když je hezky, všichni vyrážejí ven, protože už tak často neprší. Pan Luk má nejradši pravé belgické počasí, když je zataženo a tak trochu prší nebo mží. To je totiž ten pravý čas vyrazit na kryté kluziště.
