Chci řídit Airbus A380, říká česká pilotka

V současné době létá Eva Minaříková na letounu MD-11. Jejím snem však je obrovský Airbus A380Foto:  Lufthansa

Žena za kniplem – to je pohled, se kterým se dodnes nesetkáváme tak často. Přesto žen pilotek v posledních letech přibývá. Jak je přijímají jejich mužští kolegové? A jak se dá tato náročná profese skloubit s rodinou?

Na frankfurtském letišti je následující obrázek k vidění naprosto pravidelně: Z nákladního letounu McDonnell Douglas MD-11 vystupuje mladá pohledná žena. Patří ke třem procentům pilotek, které dnes Lufthansa zaměstnává. Já se však s Evou Minaříkovou nesetkávám ve Frankfurtu na letišti, ale v mateřské školce, kam přivádí na první hodinu svého syna Nicholase. 

V Německu právě probíhá debata o tom, zda zavést kvóty pro ženy ve vrcholných funkcích v průmyslových podnicích. A tak mne zajímá, jestli měla Eva Minaříková někdy pocit, že to má coby žena v profesi pilotky těžší. „Asi jenom v tom smyslu, že jsme neustále pozorovány. Když udělá chybu muž, je to vnímáno jinak, než když ji udělá žena,“ říká česká pilotka. „Jinak je ovšem Lufthansa velmi profesionální. Kolegové nám nedávají nijak najevo, že bychom mezi ně nepatřily.“ 

Ani v kombinaci náročné profese a mateřství nevidí Eva Minaříková velký problém. „Dá se to skloubit. Možná ne v každé profesi nebo v každé firmě, ale u Lufthansy to jde v každém případě. Nabízejí totiž asi pět nebo šest variant, jak mohou – ať už piloti nebo letušky – být s dítětem a zároveň pracovat,“ vysvětluje mi. Tatínek malého Nicholase je také pilot a v péči o syna se s partnerkou střídají. Každý z nich vždy po čtyři týdny pracuje a po stejnou dobu se pak stará o syna. 

Důvěrně znám lidi, kteří nastupují do letadla s panickým strachem, pokud se vůbec k letu odhodlají. Znám i takové, kteří se preventivně předem upravují alkoholem v kombinaci s prášky na uklidnění. Nejspíš i my ostatní však cítíme, že jakákoli chyba pilota nebo pilotky by mohla být fatální. Špatné počasí, prudký vítr a pravděpodobnost turbulencí na klidu nepřidá určitě nikomu. 

Podle paní Evy k tomu ovšem samotní piloti přistupují jinak. „Pro mě je to spíš dobrodružství a výzva. Žádný den není stejný. Musíme se na let dobře připravit, koncentrovat a uvědomit si, že to nebude jednoduché. Přesně na tyhle momenty však každý z nás rád vzpomíná,“ vysvětluje. 

Eva Minaříková má svoji práci pilotky německé Lufthansy ráda a věnuje se jí naplnoFoto:  Lufthansa

Naše povídání chvílemi přerušuje malý Nicholas. Narozením syna se paní Evě splnil jeden z životních snů. Určitě však má jako každý člověk také nějakou profesní metu. Předpokládám, že existuje třeba vysněné letadlo, do jehož kokpitu by jednou jako kapitánka chtěla usednout. „Do Airbusu A380,“ říká bez zaváhání. „Na airbusu jsem začínala létat, a tak u něj moje srdce zůstalo.“ 

Tak ať se to Evě Minaříkové co nejdřív vyplní. 

Pilotkou je také Monika Bezděková z vedení Aeroklubu Letňany. Začala létat na větroních, pak přešla na ultralighty a motorová letadla. Dopravní letadla ji však, na rozdíl od Evy Minaříkové, nikdy nelákala. „Vždycky mi stačilo rekreační létání – dívat se a cestovat,“ říká. V rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů prozradila, co je potřeba, když se člověk rozhodne stát pilotem, jaké zážitky si odnesla z letu nad africkou Namibií nebo proč má u nás létání na ultralightech tak špatnou pověst. 

Zvětšit mapu: letiště ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo