Střípky ze života zvláštního zpravodaje v Libyi
Práce zpravodajů v podmínkách ozbrojeného konfliktu je vždy hodně odlišná od běžné novinařiny, která obnáší často nudné tiskové konference a mnohahodinové vysedávání u počítače. Český rozhlas má v těchto dnech a týdnech v Libyi zvláštního zpravodaje Martina Dorazína, který pro posluchače Zápisníku zachytil, co všechno se dá zaznamenat do magnetofonu i mimo běžnou zpravodajskou práci.
Vyrážíme z Benghází směrem na Adžedabíji. V autobuse s námi jede několik členů ozbrojené ostrahy. Nevypadají tak neorganizovaně jako povstalci přímo na bojišti, protože mají uniformy, vysílačky i visačky, aby se navzájem poznali. Nevím, jestli se jen chtějí předvést před novináři, anebo takto skutečně vypadá zárodek povstalecké armády.
Cestou ještě bereme naftu. Jsem zvědavý, jestli lidé s puškami a kulomety také platí, i když zdejší ceny nejsou nijak závratné. Plná nádrž nafty našeho autobusu vyjde v přepočtu asi na 50 korun.
Když jsem šel ráno do tiskového centra v Benghází, dal jsem si po cestě kávu. Dělají tady opravdu výtečnou, naučili je to totiž Italové. Mají tu také kvalitní automaty na kávu. Ani jsem nic neplatil, prodávající za kávu nic nechtěli.
Podobně jako když jsme nedávno vyráželi směrem k Rás-Lanuf a tankovali jsme benzín. Ani tam nechtěli zaplatit. V tomto směru je Libye opravdu úžasná země. Je to první země, kterou jsem navštívil, kde je voda dražší než benzín nebo nafta.
Projíždíme libyjskou pouští a polopouští. Krajina je velice jednotvárná, a tak postup jednotek po dálnici, která je opravdu kvalitní, musel být rychlý. Je vidět, že dobré silnice mají ve válečné době také svoje minus – umožňují velmi rychlý přesun vojenské techniky. Na českých dálnicích by to zřejmě trvalo podstatně déle.
Všude kolem nás lidé zdraví, troubí, střílejí do vzduchu a mávají vlajkami. Místní obyvatelé tyto chvíle prožívají bez nadsázky jako osvobození. Někteří lidé mají tak obrovskou radost, že nedokáží svůj samopal udržet v klidu.
Vypadá to, že nejpopulárnější zbraní v třetím tisíciletí je kalašnikov. Jeden z povstalců mi s velkou chloubou ukazuje svou zbraň, která pochází ještě z povstání Omara Mukhtara proti Italům. Je to skutečně muzeální kousek, ale jak se zdá, stále funguje.
Stojím u jídelny, kde jsem ještě před dvěma týdny jedl sendviče s tuňákem. Nedojedl jsem je, protože mi na ně vlezla kočka. Hygienické podmínky tu opravdu nejsou nejlepší. A teď vidím, že celá restaurace je v troskách. Je to velice nepříjemný pocit, když si člověk uvědomí, že tady mohl být v době zásahu…
Jeden z našich ochránců mi nabízí ostré náboje do kalašnikova. Asi si je nemůžu vzít, nevím, co by na to řekli na letišti v Káhiře. Měl bych pravděpodobně problémy a nemám chuť strávit několik „hezkých“ dní v egyptském vězení.
Jeden z Libyjců mi před svým domem připravuje silný čaj a upozorňuje mě, že po něm nebudu nejspíš celou noc spát. Nakonec jsem skutečně nespal. Důvodem ovšem nebyl silný libyjský čaj, ale noční oslavy vítězného postupu povstalců.
