Riskuje život a za peníze natáčí v Černobylu
Zničený reaktor černobylské jaderné elektrárny dodnes vyzařuje smrtelné dávky radiace. Za pár dnů to bude pětadvacet let, co svět postihla největší jaderná katastrofa v historii. Výbuchem poškozený černobylský reaktor bude stát na místě další stovky let. Dnes je přikrytý betonovým sarkofágem. I přes smrtelné nebezpečí v něm však musí pracovat lidé.
Je pár hodin po černobylské havárii a sovětské úřady vyzívají lidi z okolí elektrárny k evakuaci. Ze čtvrtého bloku stále unikají do ovzduší smrtící radioaktivní látky.
„Hlavním úkolem po havárii bylo vytvoření bariéry nad poškozeným reaktorem. Proto se nad ním začal budovat betonový sarkofág,“ říká mi paní Julia z informačního centra černobylské elektrárny. „Stavělo se ve velmi složitých podmínkách. Úroveň radiace byla velmi nebezpečná. Sarkofág se budoval půl roku a podílelo se na tom až devadesát tisíc lidí,“ dodává průvodkyně.
Jedním z dělníků byl i pan Vasilij Gulaj. Dodnes žije ve vesnici, v dnešním Bělorusku, 100 kilometrů od elektrárny. „Až do druhého května jsme o žádném výbuchu nic nevěděli. Šli jsme bez obav na prvomájový průvod. Pracoval jsem tehdy v betonárně a najednou nás poslali do Černobylu. Pracovali jsme u hlavního vchodu do elektrárny a potrubím jsme hnali cement na stavbu sarkofágu. Úroveň radiace byla tehdy velmi vysoká,“ vzpomíná.
I proto není betonová konstrukce dokonalá. Na detaily nikdo nehleděl. „Dodnes to není hermeticky uzavřený objekt, na mnoha místech je poškozený a bohužel čas pracuje proti nám,“ přiznává paní Julia. Černobylská tragédie fascinuje některé lidi natolik, že se jezdí na zničený reaktor dívat.
„Hlavní roli hraje zvědavost. Chtějí vidět, jak vypadá místo po největší jaderné katastrofě v historii. Jak se člověk s takovou havárií vyrovnává,“ říká mi Jurij Tatarčuk, průvodce po zakázané černobylské zóně. „Strach možná ani nemají. Ví, kam jedou, a my velmi dbáme na bezpečnost. Víme, kde je v zóně vysoká úroveň radiace, a tam lidi netaháme.“
„Dodnes pracuje uvnitř sarkofágu řada lidí. Především měří úroveň radiace, odebírají nejrůznější vzorky a zjišťují celkový stav a poškození objektu,“ vysvětluje paní Julia. Jedním z nich je i Sergej Košelev. Na monitoru mi ukazuje unikátní fotografie, které pořídil v samotném srdci reaktoru. Více jak dvacet let totiž fotil a natáčel, co se děje uvnitř.
„Představte si halu reaktoru, je velká jako stadion. A tam se válí trosky betonu, jaderného paliva, železa, různých trubek. Je to strašné místo,“ popisuje. „Vždy jsme šli ve skupině, tak tři čtyři lidi. Vědci, kteří brali vzorky paliva, kontrolovali přístroje na měření radiace. A já jejich práci natáčel a fotil.“
Sergej pobíral za životu nebezpečnou práci měsíčně v přepočtu 20 tisíc korun. „Místy byla radiace tak vysoká, že jsme se mohli uvnitř reaktoru zdržet jen pár desítek vteřin. Mohl jsem si obléct speciální oděv, který měl olověné výplně. Ale byl hodně těžký a pro mě byla nejdůležitější rychlost,“ říká.
„Rychle do reaktoru, rychle natočit a pryč. Dá se říct, že celkem jsem v reaktoru za těch dvaadvacet let strávil šedesát hodin,“ dodává na závěr Sergej Košelev. Jeho tělo dostalo za tu dobu tak velké dávky radiace, že už ho ve 45 letech poslali do důchodu.
Fotograf Jan Šibík je známý tím, že se při výkonu své profese nevyhýbá nebezpečným situacím, ať už jde o ozbrojené konflikty nebo třeba přírodní katastrofy. Před měsícem byl fotit také u jaderné elektrárny Fukušima 1, která je v posledních týdnech s Černobylem srovnávána. „Radiaci jsem asi trochu podceňoval,“ přiznává v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů s tím, že neviditelné nebezpečí k tomu poněkud svádí. Choval by se stejně i u Černobylu? A jak velké osobní riziko ještě podle něj stojí za dobrou fotografii? Odpovědi Jana Šibíka si poslechněte v záznamu rozhovoru.
Zvětšit mapu: pozůstatky 4. bloku jaderné elektrárny Černobyl, Ukrajina
