Nejnebezpečnější chrám na světě připomíná ptačí hnízdo
Čínské kláštery zpravidla tvoří rozsáhlé komplexy stojící v nížinách i na kopcích. Jednou z výjimek je takzvaný zavěšený chrám Süan-kchung nacházející se v provincii Šan-si. Odborníci z celého světa o něm mluví jako o stavebním zázraku, protože je doslova nalepený na skále několik desítek metrů nad zemí, a to už 1500 let. Navíc se v něm modlili vyznavači taoismu, buddhismu i konfuciánství.
Stoupám po prudkých schodech a radši se ani nedívám dolů. Údolí Zlatého draka se rozprostírá více než padesát metrů pode mnou a já se instinktivně tisknu ke skále. Pocit jakéhosi bezpečí mi dává až první z celkem 40 místností kláštera Süan-kchung, i když označení „místnůstky“ by je charakterizovalo mnohem výstižněji. Ta nejširší totiž nemá ani deset metrů.
„Lidé v dávných dobách používali dřevěné podpůrné tyče a sloupy. Využívali tvaru skály, aby je na ně připevnili. Na těchto nosných pilířích postavili v roce 491, tedy za vlády dynastie Wej, celý chrám. Stavba sice není nijak veliká, přesto zde nechybí nic, co najdete v jiných klášterech, tedy brána, hlavní hala zasvěcená Buddhovi, zvonice nebo bubnová věž,“ ukazuje mi průvodce, zatímco vstupujeme na malé nádvoříčko.
Úmyslně se vyhýbám straně s nízkým zábradlím a pokračuji ve vyptávání. Samozřejmě mne zajímá, proč si mniši vybrali před 1500 lety takto nepřístupné místo. „Originální název chrámu souvisel s podstatou taoismu, kdy se lidé snažili dosáhnout mystického splynutí s původním stavem nebytí. A předpokladem toho je ztotožnění se s povahou tao, což je jednota, čistota a prázdnota. Proto vybudovali tento klášter uprostřed ničeho,“ dozvídám se.
Důvody ovšem byly také čistě praktické. Mniši prostě potřebovali k meditacím klid, tedy jak uvádějí některé spisy, aby je nerušilo ani ranní kokrhání ani psí štěkot. A důležitá byla i ochrana před povodněmi, deštěm nebo prudkým sluncem. První podmínku splňovala výška komplexu, druhou zase tvar skály, která díky převisu na samotném vrcholku vytváří jakýsi přírodní deštník.
Společnými silami tak matka příroda i člověk dali vzniknout unikátní stavbě, která dodnes symbolizuje jednotu Číny, alespoň co se filozofie a náboženství týče. „Jsou tu zastoupena všechna tři tradiční náboženství, tedy jak buddhismus, tak i taoismus a konfucianismus,“ popisuje průvodce.
„I proto se hlavní místnost jmenuje Palác tří náboženství a jsou v něm uchovány sochy, které je reprezentují, tedy Buddha, Kchung-c’ čili Konfucius a Lao-c’,“ dodává a vyzývá mne jemně, abych postupoval dál. Za námi se totiž vytvořila dlouhá fronta. Lávky jsou příliš úzké a málokdo riskuje, aby se nás pokusil obejít.
„Trošku se bojím. Kdyby do mne někdo strčil, tak nevím, asi bych letěla dolů,“ svěřuje se jedna z žen. Pokračuji tedy dál a v malé jeskyni ve skále, kde je vytesaná i spojovací chodba, jí dávám přednost. Po pár metrech se ovšem všichni opět zastavují. Každý si totiž chce – samozřejmě pro štěstí – sáhnout na sošku Buddhy.
Za více než 1500 let existence unikátního chrámu, který se mimochodem nachází na seznamu deseti nejnebezpečnějších architektonických památek na světě, vzniklo i mnoho legend, které se k němu vztahují. Některé vychází ze skutečných událostí, další si lidé vymysleli.
„První se vztahuje ke známému čínskému cestovateli a spisovateli, který se jmenoval Sü Sia-kche a zdejší klášter popisuje ve známé Knize poznámek. Druhá je zase spojená s proslulým básníkem Li Pajem. Když prý toto místo navštívil, téměř ztratil řeč. Byl pohledem na chrám tak uchvácen a rozrušen, že ze sebe dostal jen jediné slovo – skvostné! A dokonce ho tehdy ani nedokázal správně napsat,“ vypráví průvodce.
Mezi smyšlené, přesto velmi populární příběhy patří i historka o místním monstru, které mělo na svědomí každoroční povodně. A nový chrám měl tomuto zlu učinit přítrž. Dnes divokou řeku zkrotila betonová hráz a dřevěný klášter, přirovnávaný k ptačímu hnízdu nebo vzdušnému zámku, čelí každodennímu náporu turistů. Při odchodu mu proto v duchu přeji, aby přežil i dalších 1500 let.
