Paříží ve stopách Jiřího Slavíčka
Může jeden jediný člověk změnit charakter města? Možná ano, možná ne, ale zcela určitě může ovlivnit jeho vnímání pro stovky nebo tisíce dalších lidí. Začátkem března opustil Paříž a nás všechny dlouholetý spolupracovník Českého rozhlasu Jiří Slavíček, známý též pod pseudonymem Adolf Bašta. Ve francouzské metropoli žil 40 let a vytvořil si z ní své vlastní gurmánské město se spoustou pamětihodností. V jeho stopách se nedávno vydala skupina jeho přátel i těch, pro které Jiří Slavíček v Paříži objevil úplně nové město.
Víte třeba, kde si dát v Paříži české pivo? To musíte do Academie de la Biére, na bulvár Port Royal, který je kousek od Lucemburské zahrady. „Podáváme hlavně pivo, jak se podle názvu Academie ostatně dá soudit, a máme tu i plzeň. Kdysi ji sem někdo dodal, zkusili jsme to a podáváme ji i dál. Lidé ji chtějí,“ vysvětluje mi barmanka této hospůdky.
Jiří Slavíček operoval především v Latinské čtvrti. Měl několik oblíbených míst, kam chodil dlouhá léta. Například bar Rhumerie, kde se scházel s Pavlem Tigridem. Mezi jeho oblíbené restaurace patřilo i Tango na Rue Mouffetard, což je restaurace argentinská. Ještě raději měl však exotickou kreolskou kuchyni v Au petit Chandeliers na ulici Daguerre.
„Znal jsem ho desítky let, chodil sem často. Nebyl to jen klient, ale přítel. Vyprávěl o své zemi a dokonce mi přinesl i knížku o Československu. Dával si pokaždé masalé, což je kořeněné jehněčí v omáčce, a k tomu pil své oblíbené brouilly,“ vzpomíná Alban, majitel restaurace.
I já jsem objevil její kouzlo díky Jirkovi a se mnou další, troufám si tvrdit, stovky Čechů. Možná si mnoho z nás uvědomilo, jak důležitou část v našem životě má jídlo. Ostatně právě jídlo je přece spojeno s životními jubilei, významnými pracovními úspěchy, oslavami nebo sňatkem.
Pro Jirku to byl jeden ze smyslů života. Jeho kniha o Paříži nemohla mít příznačnější název – Bašta mezi žabožrouty. A tak si řada z nás bude pamatovat především jeho nezaměnitelný reportážní styl.
V sobotu minulý týden se po jeho stopách vydalo několik desítek lidí. „Líbil se mi samozřejmě oběd, který jsme měli v kreolské restauraci. To bylo úžasné. A také setkání s lidmi, s nimiž bych se jinak v životě nesetkala,“ říká jedna z nich, Jindřiška Labuťová z Hradce Králové.
Jan Lacina, jeden z organizátorů akce, vzpomíná, že pro mnohé nebyla tato gastronomická cesta bez emocí. „Nosili jsme s sebou jeho fotku a kamkoliv jsme ji postavili a oznámili, že už nežije, tak tam zavládla směsice dojetí, obdivu, údivu a smutku. Pro mě to bylo neuvěřitelně dojemné,“ přiznává.
Oblíbenou nedělní zastávkou byla pro Jiřího Slavíčka čínská restaurace Empire Celeste mezi Pantheonem a Lucemburskou zahradou. Zde si dával sváteční, nedělní Ravioli de dimanche. „Děláme je jen v neděli a ve svátek,“ potvrzuje mi zaměstnankyně restaurace. „Připravujeme je tradičním čínským způsobem. Je to skutečně slavnostní jídlo.“
Restaurace vznikla v roce 1953 a Jiří sem začal chodit krátce po svém příchodu do Paříže. Zaměstnankyně restaurace proto pamatoval jako děti. „Byl velmi sympatický, vždy dobře naložený. Žertoval s námi. Bylo příjemné, když byl nablízku. Moc litujeme toho, že už není,“ říkají.
Nepochybuji o tom, že Jiří Slavíček se stal jedním z nejlepších našich vyslanců nebo i velvyslanců v historii. Vzpomínají na něj také v Radio France. Sylvain Grand s ním pracoval desítky let.
„Dávali jsme si často sraz na metru Denfert Rochereau, u belfortského lva. Naposledy to bylo v zimě, sněžilo. Přišel jsem jako obvykle o něco později a Jiří už měl na hlavě sněhovou čepici. Pořád ho takto vidím před sebou. Tehdy už byl hodně unavený a několik měsíců nato odjel do Prahy,“ vzpomíná.
Krátce po příjezdu do Prahy prý Jiří Slavíček před svými přáteli řekl: „Mám pocit, že tentokrát jsem tady na dlouho.“
