Ondřej Bouda: Norsko se v těžkých chvílích sjednotilo

Norsko je malá země s velmi přátelskou a rodinnou atmosférou. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tam pojedu služebně kvůli řádění šíleného maniaka. Po příletu jsem čekal různé reakce a emoce – vztek, smutek, trudnomyslnost. Jenže tragédie v Norech probudila to nejlepší, co v nich je.

Ještě nedávno byla řada fjordů velkou část roku naprosto izolovaná od okolního světa. I proto se Norové naučili, že si musí pomáhat. A tentokrát ukázali, že opravdu umí držet při sobě.
Možná je jejich jednota místy na škodu. To v případech, kdy veřejnost nechce vidět chyby policie při zásahu proti střelci. Z jednoty však pramení mnohem víc dobrého.

Ke katedrále v Oslu neustále proudí tisíce lidí bez rozdílu rasy nebo vyznání. Koberec květin pokryl velkou část náměstí a přerušil provoz na jedné ze silnic. I znepřátelené motorkářské gangy uzavřely dočasné příměří a uspořádaly společnou spanilou jízdu k ostrovu Utöya. Té se dokonce zúčastnila i norská policie.

Příměří možná nevydrží dlouho, ale je důkazem pospolitosti, kterou tváří v tvář masakru Norové cítí. Příkladem mohou jít nejen díky svému soucitu, ale také odhodlání. Na demonstraci proti násilí se jen v Oslu sešlu podle policejních odhadů čtvrt miliónu lidí. Dlouho po skončení krátkého hudebního programu bděli u svíček a v rukou drželi růže, které se staly symbolem tragédie. Další den ráno bylo Oslo doslova pokryté růžemi.

Podobné akce se konaly ve městech po celé zemi a nemohlo být pochyb o tom, že Norové chtějí bojovat proti násilí a pravicovému extremismu. Napadlo mě, že u nás by něco podobného asi nebylo možné. Češi jsou vůči pravicovému extremismu velmi tolerantní a maloměšťacký fašismus zaznívá už nejen u hospodských stolů, ale i při politických projevech.

Norům útok ukázal, kam až takové řeči vedou, a chtějí proti tomu bojovat. A já jen doufám, že i Češi otevřou oči, než bude pozdě.