Rilský monastýr je bulharským Národním divadlem

Je to národní symbol, ke kterému všichni vzhlíželi. Když potom shořel, z celé země přicházely peněžní příspěvky na jeho obnovu. Pokud si myslíte, že je řeč o českém Národním divadle, jste na omylu. Tento příběh se totiž odehrál v Bulharsku.

Když jste na cestách v zahraničí, zpravidla máte potřebu srovnávat. Co je dražší, co levnější. Co funguje lépe, a co hůř. A co je také stejné nebo podobné.

Kupříkladu ve starobylém bulharském Rilském monastýru si člověk připadá jako v českém Národním divadle. V monastýru se přitom nehrála Prodaná nevěsta ani žádné divadlo. Podobnost mezi oběma kulturními památkami se skrývá někde jinde.

Vysoko v rilských horách a přitom v hlubokém údolí stojí symbol bulharské nezávislosti. Úzkou asfaltkou, která se vine údolím, k němu denně přijíždí nespočet autobusů s turisty. Není se čemu divit, Rilský monastýr je bezesporu největší bulharskou památkou. Ochrannou ruku nad ním drží UNESCO už téměř třicet let.

Monastýr je národním symbolem

Je brzy ráno, příliš časně na to, aby se tu procházely davy turistů. Parkoviště je prázdné, je slyšet šumění potoka, a když člověk dostatečně zakloní hlavu, uvidí i vysoké rilské hory. Přes hlavní nádvoří chodí mniši v černých kutnách, s dlouhými fousy, jak se na ortodoxní mnichy sluší. Spěchají na ranní bohoslužbu. K Bohu se v tomhle údolí modlí už několik staletí.

„Tento monastýr založil bulharský světec Ivan Rilský v 10. století. V průběhu následujících let se proměnil v bulharskou svatyni, v kulturním, duchovním i architektonickém smyslu,“ dozvídám se.

Živka Muntarkova je kurátorkou místního muzea. Dlouhá historie tohoto monastýru je plná zvratů. Klášter byl několikrát vypleněn, mniši odsud museli utíkat a pak se zase směli vracet. Paní Muntarkova říká, že bez Rilského monastýru by dnešní Bulharsko vypadalo úplně jinak.

„V dobách, kdy tu vládli Turkové, Rilský monastýr uchovával bulharskou kulturu, náboženství, písmo. Soustředili se tu vzdělanci, umělci. Pomohli zachovat to, co bylo pro Bulhary nejcennější,“ vysvětluje.

Češi mají s Bulhary společnou minimálně jednu věc. Národní obrození. Češi před více než dvěma staletími objevovali svou řeč, začali znovu psát česky a hrát české divadlo. O to stejné se pokoušeli i bulharští obrozenci. Pro ně byl Rilský monastýr plný inspirací, právě z něj po dlouhých letech v Osmanské říši v podstatě znovu vykřesali bulharské národní sebevědomí.

Bulhaři sobě

Když už jsme u srovnávání, nabízí se tu ještě jedna paralela: „V roce 1833 vypukl v monastýru požár, který ho zničil do základů. Bylo to velké neštěstí. Potom začaly najednou z celého Bulharska přicházet finanční dary, peněžní sbírky od obyčejných lidí. Sešlo se tolik peněz, že se během jednoho roku mohlo začít s rekonstrukcí kláštera.“

Srovnání je zřejmé. Národní divadlo na břehu Vltavy také zničily plameny. A na jeho rekonstrukci se Češi také skládali, chudí i bohatí. Tak by klidně nad vstupní branou do monastýru mohl viset nápis v bulharštině: Národ sobě.

Časy se však, pravda, mění. Dnes je Rilský monastýr spíše turistickou atrakcí. Na velké parkoviště před klášterem začínají přijíždět autobusy plné turistů. Na nádvoří budou fotit, podívají se do kostela, ti zbožní se tam nejspíš i pomodlí. A mniši, kteří se opozdí z ranní bohoslužby, budou prchat do svých cel a studoven, kam turisté mají vstup zakázán. Budou tam nadále uchovávat tradici, starou celé jedno tisíciletí.


Zvětšit mapu: Rilský monastýr je ukrytý v bulharských lesích

autor: Pavel Polák
Spustit audio