Skáče, jezdí, obsluhuje. Šimpanzice je hvězdou cirkusu
Chcete, aby vás v restauraci obsloužila opice? Donesla vám na podnose jídlo, položila na stůl ubrousek a nalila vám do sklenice víno? Pak musíte do běloruského státního cirkusu v Minsku. Takové kousky totiž umí tamní šimpanzice Njura. Jak vlastně vypadá její příprava na vystoupení před diváky?
Pro šestiletou šimpanzí slečnu Njuru právě začíná trénink. Skáče si na trampolíně, jezdí na koloběžce, běhá po manéži. Její cvičitel Andrej Těplygin mi mezitím říká, jak se k práci v cirkuse dostal: „Můj otec pracoval v cirkuse, takže už od dětství jsem mu pomáhal. V osmi letech jsem začal sám s drezúrou psů a od čtrnácti jsem se věnoval opicím. To trvá už dvanáct let.“
A jak se v cirkuse objevila jeho žena? „Nepocházím z cirkusácké rodiny. Dříve jsem tancovala, věnovala se baletu a takzvané vzdušné gymnastice. Seznámila jsem se s Andrejem a to on mě přivedl k drezúře opic,“ vzpomíná Andrejova partnerka Naděžda Krasovská.
Společně vystupují v cirkuse se šimpanzicí Njurou, dvěma makaky a nově nakoupili několik kapucínů. „Na začátku nepoznáte, jestli má konkrétní zvíře nějaký talent. Nejdříve si s ním musíte hrát, lépe ho poznat. Je to jako s dětmi,“ vysvětluje Naděžda.
„Dříve existovaly větší možnosti pořídit si nějaké exotické zvíře. V době Sovětského svazu jste mohl do cirkusu nakoupit i patnáct opic a z nich si vybrat tu nejlepší. A dnes získat jednu, dvě opice je hodně složité. Potřebujete spousty dokumentů a povolení,“ vysvětluje mi Andrej a pobízí Njuru k saltům na trampolíně.
Šimpanz musí svému cvičiteli důvěřovat
Šestiletá opice se během tří let naučila dvě krátká představení. V cirkuse napodobuje chování číšníka v restauraci a pak divákům ukazuje třeba jízdu na koloběžce nebo salta do náruče Andreje.
„Složité je si opici vůbec ochočit. Je to divoké zvíře. Trvá klidně i rok, než vám začne důvěřovat, než si vás připustí k tělu,“ říká její cvičitelka.
„Podle mě je nejtěžší vytvořit si se zvířetem láskyplný vztah. My mu chceme dát svobodu, nechceme mít v cirkusové aréně žádné sítě, mříže nebo vodítka. Hlavně se nás nesmí bát,“ myslí si Andrej.
„Pokud bychom používali sílu, tak by nám zvíře uteklo. Snažíme se jim dokázat, že je máme rádi, že nám můžou důvěřovat,“ dodává Naděžda a dopřává sympatické opici to, co má velmi ráda – lechtání.
Zvířatům v cirkuse brzy zřejmě odzvoní
Vystoupení se šimpanzi v cirkuse je dnes už velmi výjimečnou záležitostí. „Dnes už se v Evropě s šimpanzi nesmí pracovat, v cirkusech jsou zakázaní. U nás je to jen otázkou času. Ale zatím je v Rusku a tady v Bělorusku drezúra šimpanzů povolená,“ podotýká Andrej Těplygin.
Zatím si nedovede představit, že by se krocení opic vzdal. „To ne, hlavně po zkušenosti se šimpanzi. Chovají se jako lidé, jsou neuvěřitelně chytří a bystří. Kontakt s nimi je velmi blízký.“
A souhlasí s ním i jeho žena. „Možná to zní směšně a nenormálně, ale já Njuru beru jako svou dceru. Jako své dítě a ne zvíře. Když mi volají známí nebo rodiče, tak se nejdříve ptají, jak se má Njura. Stala se členem naší rodiny,“ uzavírá Naděžda ze Státního běloruského cirkusu.
