Římané si dopřávali lázně i v chladné Galii
Bránit římské impérium proti nájezdům Germánů a po službě smýt z těla prach bojiště v lázni. Tak mohl vypadat den římského vojáka sloužícího na území někdejší severní Galie obývané kmeny Belgů. Tedy v místech, kde leží dnešní Belgie. Že museli Římané bránit dobytá území proti vpádům barbarských kmenů, víme z písemných pramenů. Že si potrpěli na čistotu těla, dokládají římské lázně, které si dodnes můžete prohlédnout v belgických Ardenách. Patřily k pevnosti Furfooz na skále nad meandry řeky Lesse.
„Obranná hradba stávala na tomto místě už v době římské na počátku letopočtu. Za ní bylo ještě jedno opevněné hradiště, kam se mohli obránci uchýlit,“ ukazuje mi Jean-Claude Grimonster, průvodce po přírodní rezervaci na návrší u vesničky Furfooz, zbytky základů pevnosti, kterou asi Římané bránili do posledního muže.
Po nich tu udržovali středověký hrad i Merovejci, to je však už jiná historická kapitola. Zpět k Římanům. Mimo opevněný vršek skály si římské legie postavily lázně, které spolu se středověkým hradem objevili archeologové a v roce 1957 je zrekonstruovali do podoby, jakou mohly mít asi ve 3. až 4. století.
Průvodce Jean-Claude mi ukazuje ohniště umístěné pod stříškou vně kamenné budovy s malými okénky. Tam se do pece naložila pořádná dávka dříví a stěny lázní uvnitř se tak vytápěly, protože kouř se nehnal rychle ven komínem, ale soustavou kanálů pod lázněmi.
Vešli jsme do bíle a červeně vymalovaných lázní s několika vanami a ohřívacími stěnami. Pod vanou v čele lázní byla samotná pec, kde byla voda nejteplejší. Měla asi 30 stupňů. Ve vedlejší vaně, kudy procházel jeden z kouřovodů, byla chladnější – asi 24 stupně. A třetí vana sloužila ke konečnému ochlazení. V ní byla voda studená.
Jean-Claude si myslí, že pobyt v lázních nebyl jen privilegiem důstojníků. Tady na nehostinném severu impéria bylo důležité udržovat vojáky relativně spokojené, aby bránili integritu země. Procházela tudy totiž významná vodní cesta – řeka Meuse, do které ústí pod skálou tekoucí Lesse. Bylo tedy co hlídat.
Někdy bylo možná těžké vyhovět všem zájemcům o koupání. V lázni se zůstávalo často i několik hodin, a tak se asi musely pořizovat pořadníky a koupel si bylo třeba rezervovat. Lázně měly důmyslný systém kanálků na stropě, na kterých se srážela vodní pára. Ty pak vedly kapky dolů do okapů, jež vodu vracely do van. Na stěnách se voda nesrážela, protože byly ohřívané průduchy s teplým vzduchem, které byly kolem nich.
Nad důmyslností Římanů nelze než žasnout. Také pana Fredyho z Antverp udivila znamenitá konstrukce ústředního vytápění lázní. „Vždyť to bylo ve 4. století našeho letopočtu a už měli takový vynález,“ poznamenává nadšeně.
Po odchodu Římanů z těchto míst asi kolem roku 350 už noví obyvatelé návrší lázně neobnovili. Až Společnost pro kulturní dědictví Arden a Gaume je postavila zase tak, jak asi tenkrát vypadaly.
Škoda, že se o tomto kousku dávných dějin, kterého je možné se přímo dotknout, ani mezi Belgičany příliš neví. „Není to moc známé, Přichází sem však hodně nizozemsky mluvících turistů. V samotném frankofonním Valonsku ovšem tohle místo známé není,“ přiznává můj průvodce Jean-Claude Grimonster.
I paní Gudele a pan Fredy z Antverp říkají, že jim návštěvu tohoto i přírodně unikátního útvaru s množstvím krasových rostlin a živočichů doporučili známí při prohlídce nedalekého města Dinant. Škoda, tohle místo by si zasloužilo pár vět v turistických průvodcích. Vy už alespoň víte, kam se do římských lázní v Belgii vydat.
