Káva v Bosně stmeluje národy
Turecké tažení do Evropy přineslo do jejích zaostalých koutů civilizaci – fungující soudní systém, architekturu, hygienické návyky jako třeba mytí rukou, ale také rituál pití kávy, který Turci přejali od Arabů. Káva se od 17. století pije po celé Evropě, ale ne všude stejně. Osmanské dědictví zapustilo nejpevnější kořeny zřejmě v Bosně a Hercegovině, kde se káva pije a připravuje stejným způsobem už několik set let. Nejznamenitější bosenské kavárny najdete na sarajevské Baščaršiji.
„Bosenská káva se připravuje tak, že chladnou vodu naliješ do plechového hrnku a dáš ji vařit. Pak vezmeš džezvu a nasypeš do ní kávu – asi tak tři nebo čtyři lžičky. Horkou vodou ji zaliješ a necháš třikrát vzkypět. Doliješ trochu vody, osladíš a je to,“ popisuje přípravu kavárník Batan.
Nepracuje v žádném luxusním podniku, ale to nevadí. Opravdová bosenská kavárna musí být trochu ošuntělá. Nejsme přece ve Vídni! Nečekejte také, že vám připraví espresso nebo kávu s sebou do papírového kelímku. To by bylo podle místních urážkou nápoje, k němuž patří rituálně pomalé usrkávání ze speciálních koflíků, tedy fildžánů.
Ke kávě se podává sklenice vody, nejlépe z kašny, a rahatluk, pocukrované želé, které zmírňuje agresivní působení kávy na sliznici. V tradiční bosenské kavárně na Baščaršiji byste marně žádali ostřejší drink. Muslimský zákaz alkoholu tady respektují, ale všechno zakázané si můžete dopřát v katolické nebo pravoslavné části města, tedy hned za rohem.
Dnešní kavárny, krámky a kovotepecké nebo zlatnické dílny jsou jen kopiemi staveb, které shořely v požárech nebo vzaly zasvé ve válkách. Pod povrchem se však skrývají pozůstatky původní turecké architektury.
„Na dvorku máme kamennou stěnu, která byla součástí hamámu, tureckých lázní. Teď tam pracují archeologové. Ministerstvo pro vědu rozhodlo, že by se hamám měl obnovit. Nedochovaly se však plány, a proto jsme požádali Turecko o projektovou dokumentaci,“ vysvětluje Batan. Sarajevo podle něj mívalo tureckých koupališť hned několik. „To naše je jedno z menších. Napájeli je vodou z kašny, vodovodem, který zásoboval i hostinec Moriča Han a Begovu mešitu,“ říká k tomu.
V sarajevské kavárně se dá prosedět celý den a mnozí Bosňáci to tak zřejmě dělají. Kavárnu mají místo novin i televize, protože právě v kavárně se dozvědí všechno podstatné z domova i ze světa. A mají si kde postěžovat na tvrdý život.
„Zdá se sice, že tu máme spousty turistů, ti však přijedou, obejdou město, dají si kávu za jednu marku a jsou pryč. Málokdo u nás přenocuje. Olympiáda v zimě 1984 – to byly zlaté časy,“ domnívá se pan Eldar, jeden z kavárenských štamgastů.
Do jeho stesků zaznívá klepání z dílny naproti. Tam si na život nestěžují – vyrábějí totiž tradiční tepané nádobí, které má doma snad každý, kdo Sarajevo navštívil.
„Sarajevo je známé bosenskou kávou a já právě vyrábím půllitrovou džezvu,“ ukazuje Násir Jabučar. „Nejprve musíte do mědi vytepat vzory, pak ji trochu ožehnete nad ohněm, aby změkla. Po vykutí naopak získá pevnost. Vnitřek pocínuji, vyleštím, přiletuji držák a džezva je hotová. Není to jenom suvenýr, můžete ji běžně používat,“ chválí své zboží.
Rodina Násira Jabučara se tímto uměleckým řemeslem zabývá odedávna. Dřív totiž bývalo veškeré nádobí z měděného plechu, které nahrazovalo křehkou keramiku i drahý porcelán. Z mědi se podle něj dají vyrobit mimořádné předměty.
„Vyrobil jsem největší dževu na světě, vejde se do ní na 800 litrů kávy. Džezva se dokonce dostala do Guinessovy knihy rekordů a cestuje po celém světě. Má vlastní ohřívání a je také plně funkční. Šíří tak slávu naší kultury a kávy v zahraničí,“ zmiňuje.
V Bosně je však stále příliš mnoho věcí, které její národy rozdělují. Dobrá kava, kafa nebo kahva však spojuje všechny.
Zvětšit mapu polohy Sarajeva a jeho historické části Baščaršija
