Monopol na čaj nemá Asie, pěstuje se i v Evropě
Mezi vesnicemi Porto Formoso a Maia na severu azorského ostrova Sao Miguel nás překvapí neobvyklý obrázek. Úhledné pásy keřů se tady jako světlezelený manšestr táhnou po svazích mírně zvlněných kopečků. Ocitli jsme se na jediném místě v Evropě, kde se pěstuje a zpracovává čaj.
Vcházím do rozlehlé bílé budovy s velkým nápisem Cha Gorreana, pod kterým letopočet 1883 připomíná rok založení této firmy. Vedle společnosti Chá Porto Formoso je dnes na Sao Miguelu jediným producentem čaje. Ten se portugalsky píše chá a vyslovuje podobně jako v češtině „šá“.
Když s nynějším majitelem Gorreany Hermanem Motou procházím továrničkou, mám pocit, jako bych se vrátil o století zpátky. V halách hlučí stroje, které si z Indie nechal přivézt už zakladatel Gorreany. Nablýskaný mosazný buben jednoho z nich však potvrzuje, že se o ně pracovníci firmy dobře starají.
„Narodil jsem se v čaji, už moji rodiče měli továrnu na čaj. Otec ještě v 50. letech minulého století obchodoval s čajem, měli jsme 16 továren po ostrově. Tehdy čaj ze Sao Miguelu kupovala hlavně severní Afrika,“ říká mi sympatický muž v brýlích s prošedivělými vlasy a vousy.
Čaj se v Sao Miguelu pěstuje už téměř dvě stě let
S pěstováním čaje začal na ostrově kolem roku 1820 muž jménem Jacinto Leite. Sloužil v Brazílii jako velitel královské gardy a z Rio de Janeira si domů na Sao Miguel přivezl sazenice čajovníku. Když o pár let později tehdy velmi rozšířené a výnosné pomerančové plantáže napadla ničivá plíseň a pěstitelé přišli o svůj hlavní zdroj obživy, vedle ananasu a maracuji vsadili také na čajovník.
V úrodné vulkanické půdě a stabilním podnebí s dostatkem vláhy a mírnou zimou se mu dařilo a rychle se rozšířil. Na první sklizeň a úpravu sesbíraných čajových listů údajně dohlíželi dva Číňané z Macaa, tehdejší portugalské kolonie. Vrchol zažilo pěstování čaje v 50. letech 19. století, kdy sklizeň dosáhla 250 tun.
„Plantáže o rozloze 45 hektarů nám dají ročně něco přes 40 tun prvotřídního čaje, ještě na konci 60. let to bylo kolem 80 tun,“ dozvídám se. „Šlo však o jinou dobu. Pracovali jsme 24 hodin denně a čajové lístky jsme kupovali od pěstitelů na horách. Pak se všechno změnilo. Pro lidi začalo být snazší chovat krávy a prodávat mléko, na plantážích už nikdo pracovat nechtěl. Zkusili jsme jako rodina zůstat u čaje a na konci 60. let jsme na trhání listů začali používat stroje.“
Azorský čaj chce opět dobýt Portugalsko
Hermano Mota pokračuje ve vyprávění: „Většinu naší produkce prodáváme na Azorech, ale také čaj vyvážíme: do Německa, Rakouska, USA a Kanady. Poptávku nám tam zvedl fakt, že čajovník neošetřujeme pesticidy nebo fungicidy, protože na Azorech žádné choroby tohoto typu nejsou. Kdysi se čaj z Azor nejvíce prodával v kontinentálním Portugalsku, ale po válce se prosadil čaj z Afriky. Teď jsme se na portugalský trh vrátili a chceme, aby byl pro nás tím největším.“
Během řeči se majitel továrničky spokojeně prohrábne čajem, který bude stroj sypat do papírových sáčků: „Pěstujeme rostlinu Camelia sinensis, samozřejmě, ale azorský čaj se liší od čajů z Nepálu nebo Bangladéše. Tady roste v oceánském klimatu, ten je odlišný, na vulkanické půdě, a tak je čaj jiný. Neříkám lepší nebo horší, je prostě jiný. Má nižší obsah taninu i esenciálních olejů. Když ho tady pijí Angličané, říkají, že je velmi osvěžující.“
Hermano Mota mi nalévá šálek čaje a dodává: „Doma piju málo, tak kolem šesti šálků čaje za den, a černého. Tady v továrně mnohem víc, a to spíše zelený čaj, protože je zdravý.“
Historie azorského čaje je dosud neprobádanou oblastí i pro fotografa a cestovatele Zdeňka Thomu, autora rozsáhlé publikace Příběh čaje. „Že se na Azorech pěstuje čaj, je pro mě překvapení,“ přiznává v rozhovoru s Vladimírem Krocem. Jak může být kvalitní čaj, o němž odborná veřejnost vůbec neví? A jak se mění postoj Evropanů k čaji? Také to v rozhovoru zaznělo.
