I v Brazílii se dá vyrábět pálenka po česku
Růžena Prado se usadila v brazilském státě Mato Grosso do Sul. Kdysi to byla divočina, kde indiáni žili tradičním způsobem v sepětí s přírodou. V minulém století oblast kolonizovali přistěhovalci, mezi nimi i Češi vyslaní Janem Antonínem Baťou, jehož jméno dodnes připomíná název tamního města Bataypora. Paní Růžena ovšem přišla nedávno. Zdejší lidé i krajina jí učarovali, usadila se tu a vyrábí pro své přátele – kromě jiného – také skvělou pálenku z místního ovoce. Říká jí jabuticabovice.
Švestky, meruňky, višně i hrušky nebo jablka. Ze všech těchto plodů se dá dělat pálenka. Zahrada, ve které stojíme, je však trochu jiná než ta česká nebo moravská. „Je to takový malý ráj – žádná chemická továrna, jen pastviny, zvířata a nic jiného,“ pochvaluje si Růžena Prado.
Jde o jakousi polozahradu, pololes uprostřed savany. Leze tu spousta hmyzu, létají zvláštní včely, kolem křičí papoušci, tukani a hlavně ptáci, které vůbec neznám. A v rybníčku by tu možná mohly být piraně.
Zastavujeme se u stromu, nebo spíše u velkého keře, na němž roste jabuticaba. Zvláštní plody vypadají jako tmavé hrozny, ale rostou přímo na kmeni. Jsou sladké, osvěžující a chutnají nejen lidem, ale i místním druhům ptáků.
Růžena Prado mě vede mě do místnosti, kde v barelech nechává kvasit jabuticabu na výrobu pálenky.“Ovoce rozemelu, dám ho sem do těch barelů a čekám, co to udělá,“ říká. V barelech to bublá a kvasí, ovoce voní.
Pálení není v Brazílii omezené. Jabuticabovice je specialita paní Prado. Ovšem dají se využít i jiné tropické plody, třeba pomeranče. „Vyzkoušeli jsme vše – mango, acerolu… Nebylo to dobré,“ vysvětluje paní Růžena. „Ananas byl dobrý. Mangovice nám nikdy nevyšla, nevím proč.“
„Někdy se stane, že člověk přijde po týdnu k sudu a najde v něm ocet,“ říká Růžena Prado. Ale ani to nemusí být na škodu. „Už jsem ho tu rozdala několik litrů, lidé to používají jako srážedlo při výrobě sýrů.“
Když se jí ptám, jestli studovala potravinářskou chemii, směje se: „Něco jsem si přečetla, ale donutily mě k tomu okolnosti. Kdo to má sem pořád vozit? Evandro chce, Fernando chce… Mám tu také pálenku ze švestek dovezenou z Moravy, ale tohle je experiment.“
Evandro, o kterém Růžena mluví, je veterinář z města Nova Andradina. Příjmením Trachta. Má moravské kořeny. Jeho dědeček vedl skupinu, která osídlila město Bataypora. A Fernando je bývalý letec, dnes spisovatel. Růženin manžel.
Společně žijí na farmě Baile kousek od města Nova Andradina. Kolem se stále chová dobytek, což je hlavní tahoun ekonomiky tohoto brazilského federálního státu. Paní Růžena nechce moc mluvit o sobě. Je z Pardubic, do Brazílie přišla před čtyřmi lety. A rychle si tu zvyká. Například hned člověku začne tykat – Brazilci jsou totiž velmi otevření, milí a přátelští lidé.
„Už tady mám druhý domov. Ani nevím, kde bych chtěla být radši. Asi bych chtěla obě místa,“ svěřuje se Růžena Prado, která jezdí do Česka dvakrát ročně. V tomto koutu Brazílie stále lidé s českými nebo moravskými kořeny udržují své tradice. V tom jim pomáhají i učitelé češtiny, kteří sem jezdí. Dokonce tu i někteří „Nečeši“ sem tam zdraví českým „Ahoj!“.
Paní Růžena se snaží v udržování českých a moravských tradic v kraji pomáhat. Třeba i svou českou zahrádkou na fazendě neboli farmě Baile, kde se také učila čeština. Působila tu učitelka vyslaná českým ministerstvem školství.
Zajímám se, jestli tu vůbec roste nějaká rostlina, která je běžná i v Česku. „Většinou je pěstujeme v květináčích jako květiny. Tamhle mám borovice, vidíš je?“ ukazuje Růžena Prado. „Mám krásné borovice. To jsem si tu založila. Bylo to těžké, člověk přijde do cizí země… A vypni to už,“ ukončuje náhle své vzpomínání Růžena.
Opravdu nechce moc mluvit o sobě. Mikrofon jsem vypnul, ale je to jasné. Člověk, který odejde žít daleko od své vlasti, jí přece jen kousek u sebe potřebuje. A tady – blízko města Bataypora – také stále kus české a moravské kultury najde.
