Škola pod plachtami vyplouvá podruhé
Škola pod plachtami je unikátní projekt pro vybrané polské školáky, které čeká tříměsíční plavba do karibské oblasti. Na plachetnici Fryderyk Chopin se budou hlavně učit. Tři desítky studentů a šest učitelů na moře vyplouvají už podruhé. Před rokem totiž jejich plavbu překazila silná bouřka u anglických břehů. Loď přišla o oba stěžně a záchranu dětí tehdy sledoval celý svět. Vše dobře dopadlo a opravená plachetnice opět vyplouvá z polského Štětína.
Osud polských školáků na zničené lodi sledovali před rokem všichni s napětím. Co tehdy na palubě prožíval patnáctiletý Szymon Angowski? „Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem si, že není možné, aby se zlomily oba stěžně. Začal jsem se bát v okamžiku, kdy nám řekli, ať se připravíme na evakuaci lodě,“ vzpomíná student.
Nakonec vše dobře dopadlo, ale nikdo nevěděl, jestli bude Škola pod plachtami pokračovat. „Na začátku nám řekli, že zůstaneme v Anglii, počkáme dva týdny, než se loď opraví, a poplujeme dál. Ale plachetnice byla tak poškozená, že oprava trvala více než půl roku. Proto vyrážíme až s ročním zpožděním,“ vysvětluje Szymon a ukazuje mi zabalené věci.
Jeho a dalších třiadvacet polských studentů teď čeká velké dobrodružství. „Myšlenkou projektu není jen samotné vyplutí na oceán. Děti musely celý rok někomu pomáhat. Pracovaly v nemocnicích, v domovech důchodců a teprve potom si mohly zasloužit plavbu na plachetnici,“ říká mi kapitán Krzysztof Baranowski, autor Školy pod plachtami.
„Taťka našel informace o Škole pod plachtami na internetu. Řekl mi o tom, ale ze začátku jsem to nebral vážně. Až později mi došlo, že to je super šance,“ přiznává Szymon. „Nevydáváme se na oceán – na velmi dlouhou plavbu – proto, aby se z někoho stal námořník. Ale kvůli tomu, aby se děti učily a zároveň tak říkajíc otužily. Moře a oceán totiž člověka skvěle připraví na život,“ dodává kapitán.
Moře je škola života
Matka Szymona měla obavy už před plavbou, při které loď ztratila v bouřce oba stěžně. Bude se teď bát mnohem víc? „Pocit strachu? Nebudu se bát. Ale kdybych byla s ním na lodi, tak bych určitě propadla panice. Vody se bojím,“ říká s tím, že má zatím spíše obavy, aby syn nepolevil v učení. „Ale věřím, že na lodi bude pod přísnějším dozorem než doma.“
Před jednatřiceti lety stejnou plavbu zažil Wojciech Fabisiak, dnes dobře situovaný byznysmen. „Rozhodně to byla událost, která nás poznamenala. Naučili jsme se samostatnosti, zodpovědnosti. Poznali jsme jiné kultury, národy. V čase komunismu byla pro nás ta plavba bránou do světa,“ říká absolvent unikátní školy.
„Myslím, že se vrátím úplně jiný. Plavba mě změní. Bude to škola charakteru. Bouřky, vítr, učení na palubě, noční služby, to všechno bude velmi náročné,“ předpovídá Szymon. „Ve skupině, na velké plachetnici, se člověk nemůže chovat jako individualista. Učí vás to práci v kolektivu. Překonáváte strach, čelíte pozitivnímu stresu, který umocňuje vaše dobré vlastnosti,“ myslí si zkušený kapitán.
„Určitě nás to naučilo to, že když člověk zatne zuby, tak toho může hodně dokázat. Omezuje tě pouze vlastní vůle a chuť něco udělat,“ dodává absolvent úplně první Školy pod plachtami. Szymon a jeho rodina si hlavně přejí, aby se celá posádka lodi vrátila v pořádku domů.
