Libyjci vzpomínají na Československo v dobrém
Bývalé socialistické Československo úzce spolupracovalo s Libyí, která se také deklarovala jako socialistický stát. Mnozí Libyjci tak u nás studovali nebo je v Libyi školili čeští a slovenští experti, nejčastěji lékaři, geologové a vojáci. Libyjci na ně dodnes vzpomínají v dobrém.
„Jak se máš? Dobře. Pěkně,“ chlubí se obchodník s ojetými auty pan Izmael znalostí češtiny. Sešli jsme se v jeho soukromém klubu, který si pořídil společně s několika přáteli. Ve městě totiž žádná podobná zařízení nejsou. V domku nedaleko pláže hrají biliár, sledují sportovní přenosy a zprávy z bojišť nebo si jen tak povídají nad šálkem kávy.
„Mám rád přírodu v Československu. Vzpomínám si, jak jsem poprvé jel vlakem z Prahy do Plzně. Jde o město u německé hranice, že? Je tam také hodně jezer,“ vzpomíná Izmael. „Do Československa mě pozval kamarád, český lékař, který pracoval v Misurátě. Byl i v našem klubu. Pamatuji si, že jsme pro něj připravili grilování, vlastně takový večírek,“ dodává.
Panu Izmaelovi nejhlouběji utkvěla v paměti zelená česká krajina. „Když přijedete do Libye, vidíte jen poušť a téměř žádné stromy. Když jsem u vás jel kdysi vlakem, viděl jsem podél trati samou zeleň – stromy a keře. Pořád jsem se díval z okna, nemohl jsem od něj odtrhnout oči,“ přiznává.
V jedné z tripoliských kaváren potkávám pana Ahmeda, taxikáře a bývalého vojenského pilota, který slíbil, že mě odveze na tuniskou hranici. I on rád vzpomíná na Československo. „Můj instruktor pocházel z Česka. Jmenoval se Novotný a byl to už starší pán. V letech 1982–1983 mě učil létat na cvičných strojích L-39 Albatros,“ nastiňuje. „Pak mě poslali do Ruska, abych se zaučil na letounech MiG-23. Bylo mi pouhých 21 let. Neměl jsem ani řidičák, ale už jsem létal,“ zmiňuje s úsměvem.
Pan Ahmed si však musel rychle udělat také řidičský průkaz. „Měli jsme problémy s režimem Muammara Kaddáfího. Po návratu z Ruska jsem zůstal bez práce. Nevím, proč nás tak dlouho cvičili a pak nám řekli, že nás armáda nepotřebuje,“ stěžuje si. „V roce 1989 mě propustili z armády. Od té doby taxikařím,“ říká.
Na československé albatrosy však nedá dopustit. „Byla to dobrá letadla – malá, ale snadno se ovládala. Ideální pro výcvik. Měl jsem je raději než migy,“ zamýšlí se. „Tehdy jsem byl mladý a neustále chtěl létat, ale když jsem se po studiích vrátil z Frunze, bylo po snech.“
Ahmed si z nejšťastnějšího období svého života pamatuje ještě několik slov rusky, ale přednost dává angličtině, kterou se dorozumíval i s českými instruktory.
S výjimkou čtyř let strávených za kniplem stíhačky považuje Ahmed zbylá léta svého života za ztracená, promarněná nebo krajně nudná. Taková byla každodenní realita libyjského režimu.
