V Berlíně si připomněli osudy tamních Židů

Před 70 lety vyjel z nádraží v Grunewaldu na okraji Berlína první transport s berlínskými Židy. U koleje číslo 17 mířící do míst, odkud většinou nebylo návratu, se sešli pamětníci, pozůstalí i ti, kteří nechtějí, aby se na hrůzy minulosti zapomnělo.

„Krátce po osmé se ozvalo zvonění. Byli jsme doma jako všichni Židé – v té době už totiž platil zákaz vycházení. Maminka s tetou seděly u kávového stolku, já šla ke dveřím. Stáli tam dva gestapáci. Bydlí tu Klára Hohenstein? ptali se,“ vzpomíná Inge Deutschkronová.

Na situaci před 70 lety si pamatuje naprosto přesně. Spolu s matkou tehdy u starší paní bydlely. Jejich hostitelka jim před odchodem v doprovodu mužů v šedivých pláštích slíbila, že se brzy ozve. Od té doby už o ní nikdy neslyšely.

„18. října 1941 večer se vydal na cestu první transport s více než tisícovkou berlínských Židů. Šlo o ty, kteří už o čtrnáct dní dříve dostali papír, aby se dostavili do sběrného tábora ve čtvrti Moabit se seznamem všech věcí, které vlastní,“ říká pamětnice.

Samotná Inge Deutschkronová nacistický teror přežila díky příteli, který ji do seznamů nezapsal. Celou válku se s matkou skrývala.

Inge Deutschkronová válku přežila

Podobný osud měl i o 13 let starší manžel paní Gisely. Jí samotné bylo v době války deset let. Gisela dnes soudí: „Myslím si, že něco podobného se může vždy opakovat. Mnozí lidé, kteří Hitlera oslavovali, chodili na velká shromáždění, na kterých je vidět, jak se všemi manipuloval. Existovaly noviny, které psaly jen o tom, o čem psát chtěly. Většina lidí vůbec nevěděla, co se děje.“

Na osud Židů by se nikdy nemělo zapomenout

Z koleje číslo 17 na nádraží v Grunewaldu vyjížděly až do března roku 1945 vlaky mířící do Lodže, Minsku, Rigy a Osvětimi. 55 tisíc berlínských Židů se z této cesty už nikdy nevrátilo.

Paní Inge Deutschkronová zasvětila celý poválečný život tomu, aby se na tyto děsivé události nezapomnělo. Památník na koleji číslo 17 vznikl do velké míry její zásluhou.

Pamětní obřad se tu letos konal poprvé. „ Je důležité vzpomínat, připomínat, ale hlavně vzpomínky předat další generaci, aby Německo ani svět nezapomněly. Jde o závazek především pro mladou generaci,“ říká berlínský starosta Klaus Wowereit.

Také proto se studenti Schillerova gymnázia snaží najít žijící pamětníky a zaznamenat jejich svědectví. Někteří z nich jako Simone Silvermannová k tomu mají i osobní vztah. Část její rodiny také skončila v koncentračních táborech. „Chceme předat dnešním dětem záznam o tom, co lidi potkalo. Chceme, aby o tom věděly a uměly si to představit,“ vysvětluje.

Kolej číslo 17 lemují bílé květy

V rámci pietního aktu na okraji Berlína nyní studenti pomalu předčítají vzpomínky lidí, kteří byli za války deportováni do některého z koncentračních táborů nebo ghett. Řada zúčastněných má slzy v očích. Vůbec nejsilnější moment nastává v okamžiku, kdy se Inge Deutschkronová vydává do kolejiště trati vedoucí do míst, odkud většinou nebylo návratu.

Teď po sedmdesáti letech zdobí koleje stovky bílých růži. Mladý muž vedle nich klade stovky kamínků. A za zády paní Inge – jako poděkování za její vytrvalou snahu připomínat události, které by nikdy neměly upadnout v zapomnění – se dává několik mladých Židů spontánně do zpěvu.


Zvětšit mapu: z nádraží Grunewald vyjížděly před několika desetiletími transporty se Židy

autor: kls
Spustit audio