Kohoutí zápasy: krvavá podívaná i relaxace
Kohoutí zápasy byly v minulosti populární zábavou v mnoha evropských, amerických i asijských zemích. Ve většině z nich byly už před více než jedním stoletím zakázány. Postarali se o to především ochránci a milovníci zvířat. Jednou z mála zemí, kde jsou ilegálně stále provozovány, je Indonésie. Tamní vláda je sice už před třiceti lety oficiálně zakázala, tradice, navázanost na náboženské obřady a vášeň pro gambling jsou však silnější.
Řev a kokrhání jsou slyšet už od parkoviště. Na nelegální zápas mi to tady připadá pěkně rušné. Kolem stojí stánky s občerstvením, uprostřed vidím provizorní dřevěný stadión s ringem. Vcházím, když se však objevím v hledišti, můj příchod místní znejistí.
Poté, co se v šeru rozkoukám, pochopím, že tady jsem jediná žena, navíc cizinka. Ptám se tedy, kde jsou ostatní. „Ženy jsou doma, vaří, musí nám připravit večeři. Nejlépe něco smaženého,“ dozvídám se.
Jak mi je později vysvětleno, ženy na tuhle krvavou zábavu kdysi neměly dokonce ani povolený vstup. Začínám chápat, proč byl můj průvodce se mnou tak nervózní. Naštěstí za chvíli přestávám být atrakcí a spolusedící na lavici mi začne vysvětlovat, jak to tady chodí.
„Přihlásit se do zápasů může kdokoliv. Pro někoho to je hobby, pro někoho způsob, jak si vydělat,“ přibližuje. „Důležité je, aby byl kohout nejprve změřen a zvážen. Podle toho mu vyberou vhodného protivníka. Je to podobné jako v boxu.“
Za pár minut je po všem
Zápas na život a na smrt v kohoutím podání začíná. Netrvá ani pět minut.
„Kohoutí zápasy máme jako dovolenou. Rádi tady trávíme volný čas, relaxujeme tu. Sázením si můžeme i vydělat. Větší byznys je to pro majitele vítězného kohouta, ten může vyhrát až 20 miliónů,“ vysvětluje můj spolusedící nadšeně. Musím upřesnit, že se bavíme 20 miliónech indonéských rupií, tedy zhruba o 40 tisících českých korun.
Můj průvodce Made mě stihne ještě upozornit na malý nůž, který má každý kohout připevněný k jednomu pařátu. A už to opět začíná.
„Je mrtvý, že?“ glosuje jeden z diváků. Rozhodčí ještě kohoutovi odpočítá deset vteřin, ten se však vzhledem k vyhřezlým vnitřnostem už ani nehne. Vítěz kokrhá.
Občas se stane, že jsou oba kohouti mrtví. Pak je zápas nerozhodný. Přežijí-li oba první střet, dají se do klece. Tam už není prostor pro legraci.
Hra mě překvapivě také začíná pohlcovat. Ani mi nevadí, že všude létá peří, všichni kouří nebo že tu smrdí krev a nejen to.
Zajímám se, jak vypadá sázení na zápasy. „Vklad je 500 tisíc rupií. Když si správně vsadíš, vyhraješ je zpět. V případě vítězství dostaneš zpět jen svůj vklad, prohraješ-li, pak o vše přijdeš,“ dozvídám se.
Kuřecí si dnes nedám
Začínám chápat, proč vláda v Indonésii tenhle gambling potírá. „Jasně, že jsou kohoutí zápasy zakázány. Až přijde policie, budeme muset všichni utéct,“ žertuje jeden z mužů. „Neboj se. Bude to v pohodě, dokud budeme mít peníze,“ přidává se další.
„Kohoutí zápasy nejsou nevinná podívaná. Sází se tady o milióny rupií. Klidně můžeš vyhrát nebo ztratit až 10 miliónů. Nechybí ani spousta emocí. Je to prostě špinavá hra. Já se sem chodím jen dívat. Vsadím si pár drobných a bavím se. Někteří majitelé kohoutům nepřipínají k noze ostré nože, a jsou tak domluveni na zisku. Daří se tu zkrátka různým trikům,“ popisuje jeden z diváků.
Do toho mě o neférovosti tohoto sportu přesvědčuje další: „Věřila bys, že je tady běžný doping? Dávají kohoutům látky, po kterých jsou agresivnější a mají větší sílu.“
Při třetím kole se mi už z mrtvých zvířat okolo začíná dělat zle. Můj průvodce už taky prohrál milión, takže je čas na cestu domů, na večeři. Určitě však ne na kuřecí.
Kohoutí zápasy mají v Indonésii dlouhou tradici. Nejde jen o hazard, je to i součást náboženství. Boj drůběžích samců přitom není jen asijskou specialitou. Vášnivě povzbuzovali kohouty v ringu jak Evropané, tak i Američané. Podle Kateřiny Procházkové se přitom s ilegálními kohoutími zápasy můžeme setkat kromě Indonésie právě i v USA, řekla to v rozhovoru Vladímiru Krocovi.
Zvětšit mapu: v Indonésii se nelegálním kohoutím zápasům stále daří
