Břetislav Tureček: Jiný kraj, jiný mrav
Abychom pochopili a správně odhadli konkurenta nebo nepřítele, musíme se vžít do jeho kůže a podívat se na situaci jeho očima. Stará osvědčená pravda by jistě měla platit i ve světové diplomacii. Místo toho však často slyšíme bojové pokřiky, které znemožňují vnímání drobných, ale o to důležitějších detailů.
Nedávno mě v Turecku znovu zaujalo, s jakou samozřejmostí tamní muži pijí na veřejnosti ajran, tedy místní verzi kefíru – tak jako třeba Afghánci pijí teplé mléko. Prostě tam, kde by si český chlap objednal pivo, Turci nebo afghánští Paštúni se nerozpakují zastavit se cestou z práce na jedno mléko, ať už kyselé, nebo obyčejné.
Prostě jiná země, jiný mrav, říkáme si obvykle u podobných prkotin. O to zajímavější je, že existenci jiných mravů přehlížíme, nebo dokonce potlačujeme v daleko zásadnějších věcech.
Podívejme se třeba na téma, které už zase hýbe světem – Írán a jeho jaderný program. Kolik komentářů už bylo napsáno o fanatickém prezidentu Ahmadínežádovi, o nebezpečných islamistech a podobně. Autory těchto soudů přitom bývají lidé, kteří v Íránu nikdy ani nebyli.
Paradoxně v Izraeli, který se cítí nejvíce ohrožený, je dostatek střízlivých odborníků, kteří sice neoplývají údernou rétorikou, ale snaží se Íránu opravdu porozumět a co nejpřesněji ho interpretovat. Ne ze sympatií, ale prostě proto, že vědí, že silná slova realitu často zatemňují. Rivala nebo dokonce nepřítele je přeci nutné nastudovat co nejdůkladněji. Vědí také to, že posuzovat ho podle našich měřítek a hodnot je naivní i zrádné.
V této souvislosti mě dostala jedna opravdu vydařená brožurka. Jmenuje se Zdroje íránského chování při vyjednávání. Její americký autor ví, o čem mluví. V Íránu studoval. Kromě perštiny ovládá také arabštinu, hebrejštinu a turečtinu a Blízký východ je jeho celoživotním tématem.
Z jeho rozsahem nevelké práce se třeba můžeme dozvědět, že Íránci zásadně uctívají silné vůdce, a pokud jejich vliv opadne, opustí je. Nabídku ke kompromisu považují za slabost a výzvu k útoku. Zároveň se Íránci snaží mít v každém mocenském táboře někoho z rodiny, aby po jakémkoli převratu zase byli na straně vítězů.
Při vyjednáváních vlastně hrají šachovou partii a promýšlejí nejen své tahy, ale i tahy soupeře daleko dopředu. Mezitím pronášejí ostrá slova i zdvořilosti, kterými se protivník často nechá oblouznit. Peršané jsou totiž mistry ve skrývání svých skutečných pocitů, a tak ani jejich vládci často nevědí, co si obyčejní Íránci myslí.
Při čtení takové analýzy si pak člověk teprve říká: Jiná země, jiný mrav. To je jiná káva než kefír!
